My trip to the Czech Republic

5. july 2013 at 7:14 |  10th Month
Ahojte všichni,



Tady máte další článek, tentokrát z domova, z Čech. Musím říct, že to uteklo strašně rychle. Nemohla jsem se domů dočkat a ani jsem se nenadála a byla jsem na letišti na cestě do LA. A čeká mě další rok a 3 měsíce v USA, kdy neuvidim svojí rodinu. Je mi smutno každý den, každý den se setkám s tím, že bych si přála zajít s maminkou na kafe, jít na koupit a nebo si prostě jen zavolat - nic z toho tady nemůžu udělat, přála bych si být blíž, nebo spíš, aby oni byli blíž a já mohla v klidu být tady a jezdit si mamku navštěvovat, kdy se mi za chce, ale musim se vrátit do reality. Tohle jsem si přeci vybrala, ne ?!

Ráda bych chtěla říct, že mi Čechy otevřely oči. Ale začnu hezky popořádku.

Takžena letišti v USA, kdy jsem čekala na svoje letadlo, nemohla jsem uvěřit tomu, že za pár hodin budu doma. Když jsem přišla ke své gate, málem mi vypadly oči. Věděla jsem, že letím s indickou společností, ale nikdy by mě nenapadlo, kolik Indů bude čekat na letadlo. Normálně jsem začala mít strach a už si představovat, jak skončíme někde uprostřed Atlantiku, výhoda by byla, že bych konečně viděla Titanic a Jacka, haha. Takže u gate byl jeden Ind s turbanem na hlavě vedle druhého a nechyběly jim ani jejich drahé polovičky s tečkou na čele. Jediní z Evropy jsem byla já a pár Němců. Ale musim se jim omluvit, protože letadlo měli krásný a pohodlný a nic se nestalo. Vedle mě seděl nějaký mladý Ind, sice mi říkal jeho jméno, ale já si ho nepamatuju, znělo to jako Muhamed, haha, nekecám, hodně podobně, v jednu chvíli, když si otevřel počítač, tak mě popadla myšlenka, že za chvíli spustí odpočet bomby, jsem paranoik, fakt. Potom jsme si spolu povídali a byl moc milý. Když jsme přistáli v Bruselu, měla jsem 45 minut na přestup do Prahy, jelikož jsme přistáli na "B" musela jsem doběhnou na Terminál "A", tudíž jsem musela čekat ve frontě na visa, abych ukázala a znova se odbavit, zbývalo mi 10 minut, když jsem doběhla k odbavení. Ukázala jsem security (spíš muž, co pouštěl lidi k přepážkám) letenku, jestli můžu do fast line, a on, že mám spoustu času, ať jdu normálně do řady, blbec, on nemusel být hurry. Nakonec mě všichni pustili před sebe, takže jsem se odbavila rychle a dobýhala letadlo akorád včas. Nejlepší pocit byl, když jsme vzlétli a já věděla, že za hoďku a půl jsem doma.

Koukla jsem se z okna a pršelo a byla zima. Brrr. Když jsem konečně dostala svůj kufr, už mě nic nedrželo a já vyběhla naproti mamince s bráškou. Normálně jsem se rozbrečela jako malá. Hupla mamce do náruče a brečely jsme obě, potom se k nám přidal bráška a my se objímali ve třech, lidi na nás koukali, jak si tam bulíme a objímáme. Nejradši bych jí nikdy nepustila. Dostala jsem kytičku a medvídka, stejný jako má Mr. Bean. Venku byla taková kosa, že jsem musela otevřít kufr a najít si něco teplého, jinak bych umrzla. Musela jsem se přezout a vzít si kabát. Jen tak si stojíte venku, mamka kouřila, když v tom mi říká, že holčina vedle nás je herečka z Gymplu. Pár dílů jsem viděla ještě před odletem do USA, ale nebyla jsem si jistá, zda to je ona, tak jsem se zeptala a ona, že je. Prý byla v New Yorku natáčet nějaký dokument. Už byl čas jít, tak jsem se s ní rozloučila slovy "Tak se měj, celebrito." Maminka mě vzala na oběd do jejich restaurace, kde slavili bráškovo narozeniny, musim říct, že se mi tam líbilo. Dala jsem si smažený sýr s hranolkama. Potom mi přinesli dort, zákazníci kolem zpívali "Všechno nejlepší", i když to mělo spíš být "Vítej doma". Ukápla mi nejedna slzička. Bylo to strašně moc dojemné. Byla jsem doma. Po tak dlouhé době. Nemohla jsem se dočkat až uvidim mého pejska Agátku.



V ČR byla opravdu zima :D



Jeli jsme ještě nakoupit do Globusu. Když jsme měli nakoupeno, můj bratr chtěl jít k samoopslužné kase. Zeptala jsem se, jestli to umí, protože v US jsem to dělala několikrát, tak jsem nevěděla, jestli ví, nakonec jsem to pako byla podle prodavačky já. Musim říct, že už rozumím lidem, kteří se do Čech vrátí po několika letech a jsou totálně mimo, jakoby spadli z vesmíru, připadala jsem si taky tak. Takže Vojtík markoval, když v tom se nám to zaseklo a přišla prodavačka a odklikla nám klíčem, já se na ní udiveně podívala, jako proč to udělala a pak nám to došlo. Vojtík markoval šampus a ona měla prostě "zásach", protože mu není 18, přestože jsem tam vedle něj stála já i mamka. Už mi bylo jasný, na jaký poklad jsme narazili. Stála jsem trošku z boku, spíš až u druhé kasy, tak jsem si chtěla vzít tašky, abychom mohli nandat nákup, když v tom na mě pani od svého stolku začala křičet, ať si vezmu tašky od své kasy. To jsem se neudržela a řekla, že je pani tiskne. No a jelikož v US si normálně ten nákup namarkuješ a rovnou dáváš do tašky, takže jsem to takhle přesně udělala, když v tom kasa začala blikat a pani prodavačka se musela ozvat. Nejvíc mě vytočila tím "Haló haló pani." Řekla jsem mamce, že pani studovala univerzitu na tohle, že si myslí, že přišla s nějakou novinkou! Jenže, češi prostě kradou !! My tu musíme mít váhy na jídlo, abychom náhodou něco neukradli.

Tohle by se v US nestalo. Nechci teď nijak vyzdvihovat USA, ale je to pravda. Američani by nikdy nekradli, určitě se jich pár najde, ale my jsme tím fakt provařený. Několikrát jsem tohle v Čechách řekla, když jdete tady do restaurace (USA), tak voda je automaticky zadarmo a vy si můžete objednat třeba 6 kol a platíte jenom jednu a tady je právě ten největší rozdíl. Američan si dá za večeři ty koly třeba dvě a je mu jedno, jestli platí jen jednu či dvě, ale Čech si dá kol 8, protože je to děsná výhoda, když se platí jenom jedna, ne ?!! Nebo, když se Vám v USA něco nelíbí a vy se ozvete (v obchodě, restauraci ..), tak se Vám ve většině případech vyjde vstříc. Když dostanete něco, co jste si neobjednali, dostanete to zadarmo, nebo když vám v obchodě namarkují jinou cenu, než je napsaná, automaticky to neplatíte, kdežto v ČR to tak nefunguje a ještě jste to právě vy, kdo zdržuje, protože jste se ozval. To se mi v ČR stalo, kdy jsem kupovala klobásy na gril, kdy cena byla 50kc a ona mi namarkovala 70, okamžitě jsem se ozvala, což se nelíbilo ve frontě za mnou, ale mě to bylo fuk, já jim tu dvacku navíc nenechám, jde mi o princip, takže jsem si zavolala někoho, ať jde se mnou k tomu mrazáku a potvrdí či vyvrátí mojí odezvu. Musím se přiznat, že paní prodavačka nebyla moc nadšená, že jsem jí odtáhla od kasy a musela se mnou jít až na druhý konec Lidlu. Nakonec to dopadlo tak, že zašla do nějakých dveří a pak mi vrátila peníze, protože jsem měla pravdu, moc ochotně se jí do toho nechtělo. Dostalo se mi hodně negativní odezvy, což mě normálně vytočilo. Místo toho, aby lidi přestali mít kecy pro sebe a za něčími zády, měli by se ozvat nahlas a tak možná i něco změnit a neprudit, že někdo zdržuje, když chce spravedlnost. Pak ať se nedivíme, že jsme v tomhle pozadu oproti světu.

Nebo, když si jdete nechat nakrájet šunku a řeknete, že zrovna tenhle plátek nechcete, tak si na Vás svá ústa otevře dívka se síťkou na hlavě a s akné, místo toho, aby Vám vyšla vstříc. Na to jsem jí řekla, ž má štěstí, že nepracuje v USA, protože by právě touhle dobou už byla bez práce. Kde je to, že zákazník má vždycky pravdu ??!! Nebo pošta, jestli paní pošťačky nebaví jejich práce, ať uvolní místo pro někoho jiného. Jsem v US jen 9 měsíců a Musím říct, že to byla pořádná sprcha, vidět ten neskutečný rozdíl v přístupu. Možná Vám Američani přijdou neupřímní v tom, že Vás na ulici pozdraví a popřejí krásný den, i když Vás absolutně neznají, přesto Vám rozzáří Váš den jen tím, že Vám popřáli krásný den. V Čechách se na sebe lidi jenom mračí, tam se jich zeptáte jak se mají a dostanete odpověď "na hovno." A vyjmenuju Vám důvody, proč život je na hovno. Ale no tak. Vždyť každý máme něco, z čeho nemáme radost a něco se nám nedaří, ale nemusí to být první věc, co vypustíme z úst. Já osobně dávám přednost tomu, že se na mě lidi ráno usmějí a popřejí mi hezký den a já na oplátku rozzářím den někomu jinému jen tím, že se usměju. Možná by si Češi měli vzít příklad.

Nechci na Českou Republiku házet špínu. Jsem pyšná, že jsem Češka, právě proto jsem tím, kým jsem. Myslím, že máme hodně inteligentních a známých osobností, ale v některých věcích jsme pozadu a to dost. Jenže to je tím, že jsme byli 40let na vodítku, kdežto Amerika, UK a další měly čas se rozvíjet. Je mi z toho až smutno. Nechci se nikoho dotknout, nebo ze sebe dělat nějakou intektuálku a moc dobře vím, že se tenhle článek nemusí lidem líbit a je mi to nějak jedno, je to můj názor a ať se mnou diskutuje někdo, kdo poznal obě strany. Možná budu mluvit jinak, tenhle článek píšu hned po té zkušenosti, takže je to čerstvé. Může se stát, že až se mi to rozleží v hlavě, už to nebude tak ostré. Našla bych negativní věci v US stejně rychle jako v ČR. Jen tu lidi vyrostli jinak. A mě hrozní mrzí, že naše země musela zažít takových ran. Třeba se mi nepoštěstí tady zůstat a začít život, nechci ze sebe dělat Američanku, všude se pyšním tím, že jsem Češka, jenže ona mi to Česká Republika moc neusnadňuje. Nikdy neříkej nikdy a já nevim, kde skončím, ale nejsem si jistá, jestli ČR je to pravé místo :(

Měla jsem pocit úzkosti, když jsem najednou viděla, jak to v Čr chodí a jak jsem k tomu byla lhostejná, když jsem poznala něco jiného, nechci to měnit. Líbí se mi, když se na sebe lidi smějou, přejí si hezký den, jsou nápomocní ostatním, nestěžují si na každém rohu. Velký rozdíl v pohledu lidí na věc, Američani jsou optimističtější a při zemi v dobrém slova smyslu, kdežto češi jsou pesimističtí a závistiví. Na nikoho nechci ukazovat, pořád jsem Češka, ale ten kdo zažil obě strany, pochopí. Kolik zpráv na fb jsem dostala, kde se všichni ptali, jestli jsem se teda už vrátila domů z tý Ameriky, že jsem to teda nezvládla a podobný kecy. Hey, já jela jen na návštěvu, jedu zpět na rok a něco. Nechápu, co se o to zajímají, i kdybych se vrátila. Nikdo z nich neopustil rodinu a ani město a jsou nejchytřejší. O tom právě mluvím, závist. Nikdo z nich neměl na sobě moje boty a neprošel si tu cestu, kterou já, takže nemají žádný tušení, čím jsem si tu prošla, přestože jsem to vydržela. Vidí jen příležitost, že by se někomu něco nepovedlo.

Jelikož moji členové rodiny nevěděli, že jedu domů, bylo to velké překvápko. Nejdřív jsem šla překvapit tetu do práce. Přiběhla jsem dovnitř do krámu ke kase, kde zrovna markovala a křikla jsem, jestli mi může pomoc. Teta se okamžitě otočila na mě a šlo vidět, jak jí vrtá hlavou, kdože to stojí před ní. Pak jí to došlo, popadla mě a zeptala se, co tady dělám, co dělám v Kadani. Hned se lidi ptali "tak už se vrátila domů jo, z tý ámeriky." Potom jsem si jela pro Agátku ke stejdovi, myslel si, že si sestřenice dělá srandu, když řekla moje jméno. Haha. No a poslední byl taťka. Šli jsme k němu na drink, ale čekal jenom mamku s bráškou, takže já klepala na dveře. Taťka dveře otevřel a udiveně stál s otevřenou pusou a z jeho výrazu jste mohli vyčíst "Co tady sakra děláš!" Bylo tak super být zase doma. Pěkně jsem se pyšnila pohledy a příběhy z velkého světa.

Další, co Vás po návratu čeká je, že poznáte, kdo je kamarád a kdo ne. Musím říct, že jsem to stejně čekala, že se to stane, protože se to stalo každému, kdo odešel pryč a pak se vrátil a po čase všichni "staří" kamarádi odpadali, protože se ta "díra" mezi nimi zvětšovala a zvětšovala, až ztratili společnou řeč. Jen jsem netušila, že to půjde takhle rychle a brzo. Přestože mi bylo jasný, že jednou ty vzpomínky, které máme teď, na školní léta a podobně, vyblednou a už si nebudeme rozumět, protože každý budeme žít v "jiném světle". Každopádně zrovna nečekala od lidí, od kterých se to stalo. Moc ráda jsem viděla svoje spolužáky, zase si dala společný drink a měla zábavu jako za starých časů. Volali okamžitě, jak věděli, že jsem zpět. Musím říct, že se mi po nich strašně moc stýská a bylo moc super se s nimi zase vidět. Měla jsem opravdu hoňky vidět všechny, co jsem chtěla a strávit nějaký čas s rodinou a oběhat si doktory. Nejvíc mě zamrzelo, že jsem dostala "kudlu" do zad od lidí, od kterých jsem to nečekala. O kterých jsem ani nepomyslela, že by to mohli být PRÁVĚ ONI. Ale můj život jde dál, stejně jako jejich. Každý si žijeme ten svůj a možná je to tak lepší. Já si plním svůj sen a něco obětovat musím, nejdůležitější je, že moje rodina zůstává, samozřejmě moji rodiče a bratr. Já ze dne na den přestala komunikovat s člověkem, který v minulosti pro mě znamenal moc a přes noc se stal někým, kdo v mém životě nemá absolutně místo, proč by tohle nešlo i s "kamarády"? .. Kdo chce zůstat v mém světě, bude tam. Mrzelo mě, že jsem někomu ani nestála za odpověď na smsku, přestože jsme se domlouvali, že se uvidíme. Že nebyl ani tak upřímný, aby mi nemohl napsat, že nemá čas, že toho má hodně, což bych samozřejmě pochopila, přestože by mě moje maminka odvezla kamkoli, jen abych mu mohla říct ahoj, ale jak sem řekla, když někdo chce .. tak to jde. Já si tohle budu pamatovat. Nebylo to tak dlouho, kdy jsem v článku psala, že mám super kamarády, jak jde vidět, černá ovce se vždycky najde.

Zase jsem se cítila jako za starých časů, kdy jsme chodili do školy a nemuseli nic řešit. Bylo to moc prima. Přidala by jsem sem fotky z toho super večera, ale nezeptala jsem se, jestli můžu a nerada bych zveřejnila jejich fotky proti jejich svolení. Ale musim říct, že jsem moc ráda, že jsme ty fotky na památku udělali.

Jinak musím říct, že jsem si to doma užila. Uteklo to jako voda, ale bylo příjemný spát ve své posteli, neřešit, co máte na sobě a jak vypadáte, dát si kafe s mamkou a být v kuchyni, když vaří. Vtipkovat jako jsem to vždycky dělaly. Moc bych si přála zůstat dýl, ale jsem neskutečně šťastná, že jsem mohla být nějaký čas doma s rodinou. V podstatě jsme toho moc nestihli, ale byli jsme spolu.

Maminka koupila lístky na Kabáty, na jejich poslední koncert jejich turné. Takže jsme vyjeli do Teplic. Dali jsme si pivo a klobásu a čekali na Kabáty. Jelikož to bylo dlouho, tak jsem je donutila se mnou vyfotit. Chtěla jsem mít nějakou památku na ten den. Koncert jsme si užili neskutečně, skákali jsme a zpívali. Na koncert dorazily všechny věkové kategorie, nejstarší i ta nejmladší a všichni zpívali. Tohle je opravdu dar kapely, že mají fanoušky ve všech věkových kategorii a všechny znají jejich songy. Když jsme čekali, než kapela dorazí na jeviště, lidé je vyvolávali a dělali mexickou vlnu. Koncert byl na fotbalovém hřišti. Lidí bylo kolem 10 000, takže plno, lidi na sedadlech, na schodech i na hřišti. Všichni dělali vlnu a tleskali. Bylo to něco magického. Stáli jsme s mamkou a vyvolávali Kabáty, když v tom se na schodech objevili kluci, kteří vypadali PŘESNĚ jako Kabáti. V první chvíli jsme si mysleli, že jsou to ONI. Seskočili dolů mezi diváky a ten hlavní se otočil, vypadal jako Vojtek, jenže mladší a hezčí. Úplně jsme se s mamkou rozplývaly a chtěly by jsme ho. Haha. To bylo vtipný. Jako puberťačky. Koncert byl neskutečný, ta energie kolem, nešlo to jen stát, ale být crazy. Když zazpívali písničky, tak se rozloučili a najednou nastal ohňostroj, úplně nás to všechny dostalo, takže se křičelo a tleskalo a když to skončilo, tak diváci vyvolávali kabáty, aby přišli a ještě zapívali pár songů, kdy oni se opravdu vrátili a zazpívali jejich největší pecky a potom zase nastal ohňostroj, ještě hezčí než ten první. Odcházeli jsme v euforii.

Moje Rodinka





Taky jsem si zašla k holiči

Musela jsem se jít také podívat na gympl. Připomenout si stré vzpomínky a navštivim moje zlaté učitele. Byl to zvláštní pocit tam zase stát. Dokonce jsme si s kamošema dělali srandu, aby nechtěli nás tam držet a dát nám písemky nebo nás vyzkoušet. haha. Moc ráda jsem viděla svojí paní profesorku Angličtiny, která mě toho hodně naučila. Mnoho věcí vím od ní a není chvilka, kdy bych se nesetkala s něcím, co mi řekla nebo naučila. Provázý mě tu každičký den. Jsem jí moc vděčná za všechno, co pro mně udělala, protože z části díky ní, to tu zvládám takhle. Patří Vám velké DĚKUJI. Také jsme nemohli zapomenout na naší paní profesorku třídní, která nám zase dostala do kolen, je nejlepší, nejvtipnější a nejúžasnější. Bylo moc prima je všechny vidět a zase si prožít ten pocit, být zpátky. I když na jednu stranu bylo dobře, že jsme si zaše šli každý svou cestou. Mám na gympl ty nejlepší vzpomínky a vždycky mít budu, ale takhle kapitola je u konce a začala nám všem nová. Jen přeju svým spolužákům hodně štěstí při studiu a ať se jim splní vše, co si přejou. Mám Vás moc ráda.

Taky jsem na pár minut viděla svého kamaráda - souseda - spolužáka. haha. Ano, je všechno. Sice jsme neměli moc času spolu mluvit, protože jsem potom musela jet za mamkou do práce pro svůj počítač, který jsme si nechala přeinstalovat. Mamka byla na noční a my s Vojtíškem vzali auto a jeli za ní. Hráli písničku od One Direction, tak jsme si to pustili pěkně na hlas a zpívali. U maminky jsme si dali kávičku a jeli koupit kolu a bramburky a domu. S vojtíškem jsme si udělali prima sourozenecký večer. Sedli jsme si k televizi a koukali na Iron Man 3, docela jsem se u toho nasmála a příběh krásný. Jsem ráda, že jsme se rozhodli udělat ten večer jen spolu sami a mít takovou pohodu.

Jeli jsme na TŘI dny do prahy navštívit tetu a sestřenice, které už mají své vlastní děti. Byla to pohodička, v podstatě jsme zůstali jen doma, protože nám počasí nepřálo, pršelo a bylo hnusně, ale nám tam nic nechybělo. Pití a jídla bylo dost, venku zahrádka a ohniště, co víc si přát ?! Oni si akorád dostavěli baráček, tak všechno bylo nové a krásné. Udělali kus práce. Jejich dětičky jsou 4,3 a 1 a musim říct, že byly zlatíčkový. Původně jsem tenhle věk chtěla na svůj au pair rok, které jsem nakonec v Bostonu dostala, jenže to nebylo vůbec stejné, natož pobodné. Je to tou výchovou. Čeští děti mají pořád tu výchovu přísnější a podle toho se chovají. Je to zvláštní. V tomhle dávám za pravdu ČR. Svoje děti budu z časti taky vychovávat tak, protože US děti jsou velké části rozmazlenci.

Určitě jsem na spoustu věcí zapomněla. Už je to 14dní, co se vracím k tomu článku, abych ho mohla konečně zveřejnit, když mám dostupný internet. Snažím se snažím si to všechno přehrát, ale mám pocit, jako bych doma ani nebyla. Jako by těch 12 dní nebylo. Uteklo to jako voda. Jsem strašně moc ráda, že jsme jela domů. Byli jsme s maminkou nakupovat, na kafíčku a měly pohodu jako vždycky, kdy jsme seděly na balkoně a popíjely vínko. Venčily jsme Agátku, byly v knihovně, já si objehla doktory, vařily jsme spolu, prostě rutina, která mi strašně chyběla. Chybělo mi české jídlo ! Ani mi mamka nestihla uvařit všechna jídla, co jsme si napsala na seznam, ale ty nejlepší jsme měla. Jen tak na chuť. Uvědomila jsem si, jak moc mi rodiče chybí a jak moc bych je chtěla mít blíž, jak moc pro mě znamenají a jak moc jsem pyšná, že jsem jejich. Na druhou stranu jsem pyšná, že jsem si šla za svým snem, dokázala to a že jsem o mnoho zkušeností chytřejší. I když jsem se domů strašně těšila a moc jsem si přála tam být o chvilinku déle, těšila jsem se zpátky do US, pokračovat v tom, co jsem začala, protože jsem si ještě nedokázala vše, co jsem chtěla.

Omlouvám se, že jsem hodně nudná au pairka. Další článek napíšu, jak bylo v Palm Springs & Palm Desert a taky New Jersey & Philadephia. Jenže všude jsem jela pracovně, takže to zase taková zábava nebyla. Musim hodně šetřit, proto si odpouštím cestování, navíc jsem si svou dovolenou vyčerpala, takže musim počkat na další a hlavně budu potřebovat spoustu peněz na další rok. Tímpádem mi toho moc nezbývá. Já mám totiž celý život na to si procestovat USA křížem, krážet, protože se zatím domu nechystám. Vymyslely jsme si super plány s mojí Týnuškou, tak doufáme, že nám to vyjde podle představ. Budu nám držet palce a doufám, že se to splní.

Mimochodem, už mi schválili prodloužení a už jsem ONLINE. Takže Let's go find family !! :)) Uvidíme, co mi další měsíce přinesou. Moc se mi do toho nechce, do interview s rodinama a podobně, hlavně ten stres zase, to bude něco. Ale jsem ráda, že v tom nejsem sama a Týnka za chvilku bude další. Určitě Vás budu informovat, jak se to dál vyvíjí. Dopíšu články, protože jsme opravdu pozadu.

Doufám, že mi vyjde další přání a to je vidět mojí BFF Tannie, kdy by jsme se mohly sejít v LA. Kéž by kéž by. Protože to bude přesně skoro rok (bez pár týdnů), kdy jsme se viděly naposledy. Bude to neuvěřitelný !! My se neuvidíme za pár měsíců ROK !! Ani na to nechci myslet. Moc mi chybělo, že nebyla v ČR, když jsme viděla naší zastávku, kde jsme se scházely, naše tajný místo a nebo její město, tak se mi zasteklo, ale my si uděláme nový vzpomínky. Moc se na tebe těším honey !! :)) See you soon..

Přeji Vám všech Šťastný Den Nezávistosti, 4. července - Happy Independence Day, 4th of July.


Doufám, že jste si všichni dnešní den užili. Američani si to užívají ve velkém. Ulice jsou plné lidí, držející drinky, obblečené do národních barev a všichni jsou pěkně opilí. Jsem unešená. Ohňostroj krásný a dojemný. Američani jsou fakt pařmeni.

Good night.
xx
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Denisa Denisa | Email | 5. july 2013 at 11:01 | React

Moc krásný a hlavně pravdivý článek! :) Přesně jak píšeš. Opravdu si teď vážím času, kdy ještě můžu být s rodinou a kamarády. Ale už se neskutečně těším na den, kdy budu stát v Praze na letišti a dávat ČR sbohem. Vždy se sem ale budu těšit na návštěvu! A z těch "kamarádů" si nic nedělej. Ono to sice zamrzí, ale o to víc si vážím těch, kteří mi zůstali! :))

2 Wendy Wendy | Email | 5. july 2013 at 19:53 | React

[1]: Děkuji strašně moc za tvůj koment. Jen jsem chtěla napsat svůj pocit, který jsem z ČR měla. A věř, že až se pojedeš domů podívat na návštěvu, uvidíš ty rozdíly. Netvrdím, že budeš mít stejný názor jako já :) Znám hodně lidí, co by v Americe nechtěli nikdy zůstat žít na déle, než dva roky jako au pair. Těším se, až mi napíšeš , jaký pocit si měla ty a jak na tebe ČR zapůsobila. :)) Doufám, že jen v dobrém. Já se taky budu strašně ráda vracet, ale asi jen na dovolenou :)) vidět všechny kamarády a rodinu, ale zase zpátky :)

kdy odjíždíš ? :)) ještě nevíš ? :)) Ono se ti bude určitě stýskat, ale to, co tady na Tebe čeká, ti to vynahradí :)) Jsem každý den unešená z života tady. Ale tohle byl můj sen, takže já v tomhle asi nejsem moc objektivní. Ale uvidíš, že se tu hodně naučíš :)) Přeju ti hodně štěstí a hlavně, ať vykročíš do letadla tou správnou nohou :)) Já si myslim, že je to ohromná zkušenost, že se ti kamarádi protřídí, protože potom ti zůstanou jen ti, co za to stojí a můžeš s nimi počítat. Sice opláčeš ty staré, ale zase přijdou noví :)) Určitě to za to stojí :)) A rodina ti zůstane vždycky :)) takže sice možná něco ztratíš, ale hodně získáš :))

3 Denisa Denisa | Email | 5. july 2013 at 20:21 | React

Přesně tak, nic než pravda! :) Byla jsem rok a půl v UK a 2x jsem přijela domů na pár týdnů. Bylo to najednou obrovský rozdíl ve všem. Ať už milé vs. protivné prodavačky nebo cokoliv jiného. A je fakt, že jakmile poznáš ve světě něco lepšího, tak už se nechce vracet k tomu co bylo předtím.
Jsem teď v matching a ráda bych v září odletěla. Tak snad se poštěstí. :) Skypovala jsem už s jednou rodinou z NY, ale cítím, že to není ono.. Raději si ještě počkám. Těším se na další články a hlavně jsem zvědavá, kde strávíš svůj druhý rok! Děkuju moc a hodně štěstí! :)

4 Wendy Wendy | 6. july 2013 at 0:49 | React

[3]:  gratuluju a hodne stesti při hledání nové rodiny,at si výběrem správně s podle tvého očekávání :)) to mas hodne zkušenosti z Uk :)) tam je to taky jiný svět oproti ČR.  Kdo si počká,ten se dočká :) ja jsem od včerejška taky v matching,tak jsem zvědavá,kam me osud zavede :))  ja jsem taky zvědavá a pomalu na me jdou mdloby,kdyz dé nad tím zamyslim :(( hodne štěstí i tobe a dej vědet,jak na tom jsi :)) dnu držet palce,at ti to vyjde :)) break a leg :))

5 Míša Míša | Email | 19. july 2013 at 16:26 | React

Ahoj Wendy, tak jsem teď dočetla tvůj článek o dovolené v ČR. Mě to čeká už za týden, tak jsem zvědavá, jak na tom potom budu. Neskutečně se těším a zároveň se mi nechce odjet od dětí.. po půl roce v USA vím, že tu nechci žít dlouhodobě (oddřu si tu rok a půl a hurá domů) takže myslím, že se mi možná bude z té dovolené těžko vracet do států :)) Uvidíme, jak moc se budou lišit tvůj a můj názor. Třeba ho jáúplně otočím a nebo se utvrdim v tom, že USA fakt není pro mě. Každopádně tobě přeju hodně štěstí v budoucnu ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement