I'm a little bit ... Confused ?!!

22. october 2013 at 23:02 |  13th Month

A little bit ...

Confused / unsure / scared / worried ... what else ?!!!

Nevím čím to je, ale poslední dobou hodně přemýšlím. Nejsem si jistá, jestli je to dobře. Většinou, čím víc přemýšlíte nad věcmi, tím je to horší. Hlavně ztrácíte kuráž, dostáváte větší strach a všechny vaše argumenty, které si pokládáte, vám začnou dávat smysl. A to mě asi nejvíc děsí.


Jsem typ člověka, který se nevzdává. Nikdy jsem se nevzdala ničeho, co jsem si přála. Vždycky za vším bojovala. Vždycky hlavou proti zdi. Pokaždé. Nikdy jsem se nezapomněla zvednout a zkusit to znovu. Kolikrát bylo jednodušší se vzdát a nebojovat, ale nikdy bych si to neodpustila. Že jsem povolila a nechala strach vyhrát. Přijde mi, že jsem se vůbec nepohla, i když, co bych měla se svým životem udělat zázračnýho v 21 letech. Možná právě tohle je to, co mě děsí ?!

Nechci tu mluvit o minulosti a plácat hlouposti, přestože mi to tak připadá. Vzpomínám. když mi bylo 15 a já se měla rozhoudnout, kam na střední školu. V tu dobu Vám to přijde jako nejdůležitější moment, správně si vybrat, a přemýšlíte nad vašim rozhodnutím každý den, jenže pravda je úplně jinde, ono přijde milion dalších momentů, přesně tak důležitých. Je jen na Vás, jak se rozhodnete. Mým mottem je, nikdy nelitovat ničeho, co jste se rozhodli udělat. Každé rozhodnutí má vliv na sto dalších věcí a všechny tyhle momenty tvoří vaší budoucnost, přestože si to neuvědomujete a nebo tomu nevěnujete takovou pozornost. Nebudu tu rozebírat, jestli bůh existuje a nebo ne. V co věřím, je osud. Myslím si, že každý z nás má cestu tam nahoře napsanou. Když nad svojí minulostí a svými rozhodnutími přemýšlím, dává mi to větší smysl. Samozřejmě, že se vždycky ptáte, proč ?! Proč se to takle stalo? Mělo se to tak stát ?! Mělo !!

Například, já se rozhodla pro zdrávku, když jsem si měla vybírat střední školu. Přišlo mi to správné. Od mala jsem chtěla pomáhat lidem. Vydržela jsem tam dva roky a cítila, že to není to, co bych si přála. Pořád jsem měla sen odjet do Ameriky. Jenže dneska mi to dává mnohem větší smysl než předtím. Rozhodla jsem se, že přestoupím ze zdrávky na gympl. Musela jsem se za pár měsíců naučit celý první ročník zeměpis, biologii a němčinu, kterou jsem nikdy v životě neměla. Samozřejmě, že jsem si to akorát zkomplikovala. V tu dobu jsem se chtěla dostat na medicínu a potom si rok odložit a zkusit Ameriku. To byl můj prvnotní plán. Srovnávací zkoušky jsem zvládla skvěle a mohla od září nastoupit mezi nové lidi na gympl. A tím se mi celý můj plán zničil. Nemůžu říct, že nejsem ráda. Myslím si, že jsem vždycky měla studovat přávě tam, jen jsem si musela zvolit jinou, delší cestu, abych se dostala na cestu, která mě přivedla právě sem. Poznala jsem spoustu lidí, mých kamarádů a nebýt mého rozhodnutí, nikdy bych se tolik nenasmála ve školních lavicích, nezažila podvádění při testech matematiky a mnohem víc. Nezažila bych ty nejlepší páteční srazy s mými spolužáky u sklenky vína (Kéž by jen sklenky), haha. A co VÍC, nepoznala bych nejlepší profesorku angličtiny. Poznala jsem, že angličtina může být i zábava. Naučila mě mnoho nových věcí a hlavně dívat se na cizí jazyk s úplně jinou perspektivou. Ukázala mi, že se nemusím bát mluvit o svých snech před dalšími studenty. Každou možnou hodinu konverace jsem mluvila o tom, jak moc chci do Ameriky. Věřím, že se spousta lidí jen usmívala s pocitem, že to nikdy nezvládnu a já zvládla. Pokaždé, když nám vyprávěla příběhy ze států, já si přála ještě víc, to poznat na vlastní kůži. Totálně se mi změnil pohled na věc. Říkala jsem si, proč plýtvat čas, rok na univerzitě, když můžu rovnou za oceán a pak se po případě vrátit a zkusit univerzitu potom. Nikdy mi nedala ani náznak toho, že bych to nemohla zvládnout. Když si vzpomenu na začátky mojí angličitiny, kdy jsem neměla vůbec žádné tušení, co s ní. Nakonec jsem odmaturovala ze státní a školní anglištiny na výbornou. Kdo by to byl řekl, že se to povede, hlavně po tak težkém začátku. !! Pamatuji si první měsíce na nové škole, kdy se mi nic nedařilo, přestože jsem tomu věnovala pozornost. Brečela jsem tolik nocí, že to nezvládnu. Vzpomínala jsem na své výsledky ze zdrávky, kdy jsem patřila mezi TY LEPŠÍ !! Moje mamka se mě snažila uklidnit a řekla, že když tohle nevyjde, můžu zkusit jinou školu a já jí odpověděla, "já na tom gymplu odmaturuju". A skutečně odmaturovala. V podstatě nevím, proč tohle všechno říkám. Haha.

Spíš, abych si znova připomenula cestu, která mě dovedla sem. Když jsem začala připravovat přihlášku do Ameriky a potom odjela, strašně rychle sem. Potom všem, co se první měsíc v mojí vysněné americe stalo, nehoda, babička a hledání nové rodiny, bylo těžký. Každý zvládáme věci jinak. Samozřejmě, že jsem si pokládala otázky typy co kdyby. Co kdybych si tuhle rodinu nevybrala, co kdybych počkala, tím bych nebyla v Bostonu, neměla autonehodu. Jenže postupem času mi to došlo. Proč se ty události staly takhle. Kdybych tenkrát skutečně počkala a nevzala svou rodinu, nikdy bych nepoznala Péťu, která mi strašně pomohla v té šílené situaci. Nikdy bych se třeba nemusela dostat do rematch. Navíc to všechno mi dalo víc sily. Zkusit to znova a nevzdat se svého snu. Vždyť jsem ještě toho tolik neviděla, jsem si říkala.

Hodně holek si říká, mám čekat s rodinou, je hodně rematchů, nebo mám vzít tuhle, jenže abych nepřebrala, co moje angličtina a bla bla bla. Já ze své zkušenosti vím, že život neběží tak, jak si plánujeme. Nikdo vám nemůže říct, zda děláte správnou věc či ne, protože není ŠPATNÉ rozhodnutí. Ono možná v tu chvíli špatně vypadá. Jako já, když jsem si říkala, kdybych se nerozhodla jet nakupovat, nebo o hodinu dřív, nehoda by se nestala. Jak to můžu vědět. Mohlo se mi to stát měsíc později, či něco mnohem horšího. Moje rada by asi byla o tom tolik nepřemýšlet. Jenže, to se to lehce řekne, težce udělá. Jenže potom už není nic, co by jste mohli změnit. Vše se děje z nějakého důvodu. Já nezměnit mojí střední, kdo ví, jestli bych odjela hned po maturitě. Zdrávku bych ukončila o rok dřív, odjela bych hned potom ?! Nepotkala bych lidi, které jsem potkala. Nezačala bych se kamarádit s Týnkou. Je mnoho věcí, co by se nestaly a mnoho dalších nových, které by se staly, jenže to já nikdy nezjistím. Myslím, že pointa mého článku je, nezaobírat se tím, co kdyby, moc do podrobna. Protože nikdy nepřijdete na odpověď, kterou by jste chtěli slyšet nebo na tu správnou. Co se má stát, se stane.

Každopádně, rozhodnutí, která učiníte, jsou v tu chvíli to správné. Jak se to vyvrbí, už je v rukách osudu.

Život tady se mi totálně obrátil vzhůru nohama. A nelituji svého rozhodnutí, že jsem odjela. Přestože jsem strašně daleko od své rodiny, přátel a od všeho, co jsem moc dobře znala. Naučila jsem se tu věci, které bych se nikdy v životě nenaučila na žádné univerzitě. Zjistila jsem, že se do Čech vrátit nechci, i když, nikdy neříkej nikdy.

Možná je to tím, že už jsem tu rok, proto všechny tyhle myšlenky. Možná proto, že teď je doba, kdy se musim rozhodnout, co dál se svým životem. Jaký krok udělat. Možná tím, že už bych konečně chtěla se svým životem něco udělat a nežít au pair life. Možná tím, že se blíží výročí mojí autonehody a úmrtí mojí babičky a já jsem pořád tak daleko od všech. V podstatě nevím, proč si pokládám všechny otázky a mám v hlavě takový zmatek a trávím čas přemýšlením nad vším. Co bude dál ?! Jasně, že si říkáte, proboha, co to plácá, ona má ještě rok před sebou se zabýrat tímhle. Jenže, on rok není zase taková dlouhá doba. Já už mám jeden za sebou a v podstatě mi to přijde jako včera, kdy mi uletělo letadlo, přitom je to taková doba.

Myslím si, že tenhle rok bude plný plánů a rozhodnutí, které musim učinit, protože už bych moc ráda začala svůj život na vlastní kůži. Jenže, a teď přichází moje největší noční můra. Chci skutečně zůstat tady ?! Moc dobře vím, že jsem říkala, jak chci v Americe zůstat na pořád a jak moc tu chci do školy a bla bla bla. V podstatě bych si to moc přála a vím, že to dokážu, když budu opravdu chtít, jenže problém je, CHCI SKUTEČNĚ TOHLE ?! Ono se to všechno před rokem zdálo strašně jednoduchý. No co, ušetřím peníze, zkusím toefl, přihlásím se na nějakou college, požádám si o vízum. Hodně holek předtím se o to pokusilo a uspěly. Nejsem první a ani poslední. Jenže, já jsem tak nějak zapomněla vidět všechny strany. A Teď o nich přemýšlím a děsí mě to.

Soustředila jsem se jen na fakt, jak moc tu chci zůstat a jak můžu svůj život začít tady a jak tu vydržet. Jenže já jsem zapomněla na to nejdůležitější, MOJE RODINA !! Já na ně totiž úplně zapomněla. Samožřejmě obrazně řečeno!! Pořád jsem mluvila o tom, jak si zažádám o vízum, vrátím se sem, začnu studovat, chodit do práce a žít na vlastní pěst, ale nedošlo mi, že tím, že se rozhodnu pro život tady, se vzdávám svojí rodiny !! Jasně, že to pořád bude moje rodina a nikdy je neztratím, jenže ..

Za rok to budou dva roky, kdy jsem je neviděla, ty dva týdny nepočítám, protože je to v postatě týden za rok, hrůza co ?! A takhle to bude další 4, co budu na college a potom dalších 5 než třeba vystuduju jinou školu a nebo kdy konečně začnu mít nějaký život ?! Chápu, že si můžete říkat, vždyť můžeš přijet je navštívit. Myslíte zase, jednou za rok ?! Takhle bude můj život ?! Že uvidim mojí rodinu jednou za rok na dva týdny ?!!! Protože se na to musíme podívat z téhle strany, budu studentka, která si bude platit všechno sama, budu chodit do práce, což bude "podřadná" práce a nikde mi nedají tolik času, abych mohla jet na návštěvu víckrát a nebo dokonce na dýl. Navíc, v době, kdy budu v čr, přijdu o spoustu peněz, protože nebudu v práci, dále moje mamka přijde o nějaké peníze, protože budu žít u ní a dále utratím peníze za letenku. Přijde mi, že víc prodělám než získám. Určitě získám hodně, uvidím svojí mamku. Ale moje pointa je, hlavně ze začátku, kdy budu potřebovat každý cent. Vím, že nad tímhle jsem měla přemýšlet, než jsem odjela. Nemůžu říct, že by se mi strašně moc stýskalo, protože jsem plánovala, že je v prvním roce uvidím, po druhém roce plánuji jet na tři měsíce zpět, takže vidina toho, že uvidim svojí rodinu, tam byla. Takže jsem se vlastně nezabívala tím, co bude potom, až se vrátím zpět do USA ?! A najednou mi to došlo, že to bude vlastně úplně stejné jako do teď. Nebudeme ve svých životech tak moc. Já tu mám dobrodružství každý den, zažívám nové věci a ještě budu. Stejně by to bylo ty další roky. Ale asi největší strach, který mám je, že budu litovat, že jsem si vybrala Ameriku místo toho, být blíž svojí mamce, nejdůležitějšímu člověku na světě. Opravdu ta Amerika stojí za to ?! Jsem mladá a svůj život můžu začít kdekoli. Naučila jsem se angličtinu, když budu chtít, naučim se němčinu či jakýkoli jiný jazyk. Do školy se můžu dostat všude, když nad tom zapracuju.

Spíš mě děsí to, že je to cesta na dlouhou dobu, než si třeba najdu nějakou kvalitní práci a budu moc dopřát mojí mamce cestu za mnou, jenže já nevim, jestli mám tolik času ?!! Nevím, jestli moje myšlenky dávají nějaký smysl. Amerika byl vždycky můj sen, ale pocit, že přijdu o mojí mamku je asi nejhorší a na druhou stranu důležitější. Vím, že o ní nepřijdu a ona pořád tady bude pro mě. Vím, že mě podporuje, že by nikdy nechtěla abych se vzdala svého snu kvůli ní. Anebo, abych se rozhodovala podle ní. Vím, že se jí stýská a moc by mě chtěla mít blíž, ale vím, že si přeje, abych byla šťastná a to je pro ní důležitejší. Jenže tady je ten problém, budu takhle šťastná ?! Proč se tímhle vším zabírám je, že pokud se rozhodnu pro školu tady, tím hůř se potom vrací zpět. Začnu nějakou školu a můj život a potom už je hodně těžký se sebrat a začít život od znova někde jindě. Proto říkám, proč nezačít po mém druhém roce hned někde blíž. Samozřejmě, že mluvím o Anglii. Navíc mi docela začala chybět Evropa. Amerika je něco skvělého a já ameriku zbožnuju, jenže Evropa je Evropa. Úplně jiný způsob života a je jinak postavená společnost. A upřímně je i težší se tam prosadit. Školy jsou mnohem náročnější, jazyk a všechno. V podstatě není špatná a dobrá zěmě. Všechny mají něco. Někdo by do Ameriky ani nevkročil, někdo na ní nedá dopustit. Jen mě napadlo, že tam bych mohla být mnohem blíž mojí rodině, letenky nejsou tak drahé v porovnání s US, navíc moje mamka může přiletět či já a to i na krátkou chvíli a často.

Protože mě bolí přemýšlet nad tím, kolik Vánoc ještě budu sama. Nebo mých či jejich narozenin. Kolikrát ještě uvidím svého psa, kterému je 8?! Nebo, že budu potkávat bráškovo přítelkyně na skypu ?! A nebo mamky ?! Že takhle bude vypadat můj život ?! Nejsem si jistá, jestli se toho opravdu můžu vzdát ?!! Nejsem si jistá, jestli to vůbec tak chci. Nemluvím tu o vracení se čech, to si myslím, že není ani možný, že bych se chtěla vrátit na trvalo tam. Nevím, ono to všechno může být jinak. Přijde jedna jediná věc a mě se tohle všechno změní a nakonec se rozhodnu pro něco jiného. Haha. Kdo ví, kam mě to zavede. Teď se moje hlava zajímá o tohle a není chvilka, kdy bych o tom nepřemýšlela. Vím, že už jsem prošvihla tolik momentů v jejich životě a oni prošvihli ty mé. Šla jsem do Ameriky s tím, že takhle to bude vypadat, že se jich na chvíli vzdávám, jenže jsem neměla potřebu přemýšlet nad tím, co dál. Pro mě to byla škola a tím to končilo, jenže teď už se to blíží k tomu, že to začnu vyřizovat a najednou jsem začala vidět i tu druhou stranu. Vím, že se musíte něčeho vzdát, aby jste něco získali. Ale rodina je hodně velká cena. Rodinu sice budete mít vždycky, vždy tu bude pro Vás, ale to samé platí i proto, že život můžete začít kdekoli chcete, pokud se o to budete snažit. Takže můžu mít oboje. Jen bych se musela vzdát Ameriky.

Nevím, jak to všechno bude. Každopádně plánuji pracovat na Toefl a na své přihlášce a ono se to nějak vyřeší. Samožřejmě, že ne samo, ale on mi život ukáže, kterou cestou se vydat a potom to bude dávat mnohem větší smysl.

Člověk si neuvědomí co měl, až když o to přijde. A já nechci přijít o to nejcenější a to je moje mamka s bráškou. Moje mamka je moje nejlepší kamarádka. Všichni moji přátelé o mém vztahu s mojí maminkou ví. Proto to bylo to nejtěžší rozhodnutí, jí opustit. Vzpomínám na všechny chvíle, kdy jsme spolu blbly a měly srandu a upřímně mi to chybí. Mít jí kolem sebe a nebo jí jen na pár dní vidět. Vědět, že je trošku blíž. Možná, kdyby jsme si nebyly tak blízké, možná bych se tím teď nezabývala, jenže to strašně bolí, přemýšlet nad tí, že moje budoucnost bude bez ní a budeme jen odkázané na skype či se vidět jen jednou za rok. A myslím si, že si to nezaslouží. Ano, je můj čas začít svůj vlastní život, ale přesto. Ona se pro mě všeho vzdala, tak proč já ne ?! Není náhodou teď můj turn se něčeho vzdát ?! Přemýšlela jsem nad tím, že to vidím jen z jedné strany, a to z té mé. Na mě čeká nové dobrodružství, nový život, nové lidi a zkušenosti. Všechno bude vzrušující a ona pořád bude tady pro mě, i přes celý oceán a v jiné časové zoně, ale pořád tu bude. Jenže ona bude ve stejném domě, obklopena stejnými kamarády a žít každý den stejně, stejný stereotyp, jen jedna jediná věc bude jinak, já tam nebudu !!! Nevím, nevidím to z její strany - matka x dcera. A moc dobře vím, že až budu mít jednou děti, přestože se cítím, že svoje děti budu mít až tak za 20 let (život au pair. haha), potom mi dojde, co moje mamka cítila a jak moc jí to bolelo, že jsem byla tak daleko a jak moc bolelo, že nemohla jezdit častěji a tak. A já si nejsem jistá, jestli tohle chci.. Nezapomenu, když Verči mamka řekla (moje kamarádka v LA), že o svojí dceru přišla. Nechci, aby tohle jednou řekla právě ta moje o mě.

Je mi jasný, že by mi Amerika chyběla. A že si budu říkat, co kdybych tam zůstala, co kdybych tam šla do školy a bla bla bla. Ale na druhé straně je tu možnost, že svojí mamku uvidim častěji, kdybych se rozhodla pro Evropu. A to si myslím, že za to stojí. Nechci žít úplně stejně jako do těď. Je spousta věcí, které se udají za rok a je mi jasné, že né vždycky můžu být součástí všech, ale rozhodně víc, než co mi nabízí Amerika. Můj bráška jde příští rok na střední, bude mít maturitní ples a co si vybrat. Vánoce (nejoblíbenější svátek) a nebo maturiní ples mého bratra, kdy on byl na mém ?!!! Myslím si, že je to srašně nefér se rozhodovat takhle. Co když já budu mít nějakou událost, jako je promoce, narozeniny, svatba a či jiné důležité události, jak to všechno zkloubit dohromady ?!! Úplně mě až zmáhá nad tím vším přemýšlet.

Jen jsem se s tím chtěla někomu svěřit. Haha. S týnkou jsme o tom spolu už mluvily, máme podobný názor. Myslím si, že je dobré o tom takhle mluvit, protože nejsem jediná, kdo tímhle prochází a je dobré vidět jiný pohled na věc. Možná jen to, že si také uvědomíte, že je to všechno pravda a začnete nad tím také přemýšlet. Každý člověk je jiný, každý z nás má jiné cíle, plány a schopnosti. To, že se někdo rozhodne jinak, je jejich věc. Nebo, že si bude myslet, že přeháním. Tohle jsou moje pocity a věřím, že každý máme svou noční můru, které se nejvíc bojíme. Musíme se naučit proti tomu bojovat.

Najde se hodně lidí, kteřá si přeje Váš neúspěch. Jen mě tak udivuje, kdo měří úspěch a neúspěch ?! Pro mě úspěch už je jen to, že mám lidi, na které se spolehnout, jsem zdravá a šťastná. Úspěch je úplně všechno, co vy chcete, aby byl. To, že někdo odcestuje do Ameriky neznamená, že má větší úspěch než ten, který se rozhodl zůstat doma či naopak. Každý by měl vědět, čeho je schopný a čeho chce dosáhnout a jít si za tím. Stejně jako, kdybych se rozhodla po neúspěšném prvním měsíci v USA odjed domů. Je to neúspech ?! Pro mnoho lidí ano. Pro mě ne. Protože aspon jsem zkusila odjet. Hodně lidí má plnou pusu keců, jak udělájí tohle, jak pojedou tam a tohle a kecy, prdy, beďary. To je pro mě neúspěch. Protože se ani nepokusili. Né to, že někdo se pokusí a ono to "nevyjde", ale zase, jak někdo může vědět, že to nevyšlo. Protože přijde další jiná věc, nebo se člověk rozhodne zkusit něco jiného a každé další rozhudní vám otočí život. Člověk nemá co ztratit, jen získat.

Nejdůležitější je najít odvahu a zkusit všechno, co si člověk přeje. Není nic horšího, než sedět doma a říkat si, co kdyby. Každý krok se počítá. Někdy je potřeba jich udělat víc, aby jste se dostali přesně tam, kam chcete. Ale pořád jste v pohybu a to se počítá, protože když se zastavíte, jste to jen vy, kdo stojí, protože život jde dál a na nic, rozhodně na Vás, nečeká. A vy si jednou uvědomíte, kolik času už uteklo a vy jste pořád na stejném místě, přestože jste měli tolik plánů uskutečnit, ale strach Vám to nedovolil a nebo jiný důvod. Každý pokus se počítá a jste to jen vy, kdo si určuje, zda je to úspěch či neúspěch. Každopádně, všechno můžete zkusit víckrát. Kdo říká, že se to nepodaří na podruhé a nebo na potřetí a nebo na podesátý. Jde o výdrž, protože já vím, že se to jednou povede. Jen musíte být ve správný čas na správném místě. A vždy je tam důvod, proč se to nepovedlo a proč se to povede jindy. Pokud to zabalíte hned po prvním "neúspěchu", potom nikdy nebudete vědět, jestli by se to nepovedlo potom. Kdo vydrží, vyhraje.

Já jsem byla vždycky vychovávaná v tom, že když člověk chce, dokáže všechno. Věděla jsem, že na mě vždycky bude čekat mnoho překážek, které překonat, ale až se dostanu k cíli, budu vědět, že to stálo za to. Moje mamka mě učila, že nic není nemožný. Že to chce jen kuráž, sílu a vytrvalost. A pak jde všechno. Každý musel někde začít. Sice bych si přála žít v pohádce a vím, že né vždy život je jedna, ale já si jednu vytvořím. Jen to bude chtít čas. Proto všichni, kteří mají nějaký sen, který ještě neuskutečnili, měli by se zvednou a jít si proto. Určitě bude moc příjemnější si říct, zkusil jsem to. Nikdy se nevzdávejte, protože nikdy nevíte, co se za tím schovává.

Myslím, že bych měla se svým článkem pomalu končit. Haha. Jen jsem měla pocit to tu všechno napsat. Určitě nejsem jediná, kterou děsí budoucnost. Jakou cestou se vydat, jak se rozhoudnout a co nakonec udělat. Jsou dny, kdy je šlověk nahoře a cítí se, že zvládne všechno a všechno se zdá tak jasné a potom je člověk dole a začne přemýšlet a přemýšlet a ono se to "všechno" už nezdá být až tak jasné a nedává to tolik smysl, jako předtím. Každý máme ty "strašáky" pod postelí a nic jiného nám nezbývá než jim čelit a bojovat proti nim, protože oni nás budou strašit celý život, pokud se nebudeme bránit. A myslím si, že to za to nestojí, protože oni mají speciální vlastnost, že zaútočí ve chvíli, kdy si člověk sám sebou není tak jistý. A přávě tehdy vás donutí jednat jinak.

Říká se, nikdy nelituj, přestože je to můj největší strach. Né, že bych litovala svých rozhodnotí, ale spíš to, jaký vliv budou mít. Vím, že není správné se za deset let podívat zpět a říct si, co kdyby, jenže já mám takový pocit, že si tohle jednou řeknu, pokud se vzdám své rodiny. Tak tohle je teď můj strašák, který na mě poslední dobou vykukuje hodně často. A je mi jasný, že ještě dlouhou dobu bude a mám takovou obavu, že už nikdy nezmizí. Že mě pořád bude pronásledovat. Ať už proti němu bojuju, jak chci. Ať už si říkám, že není skutečný a nebo mu nebudu věnovat takovou pozornost. Vím, že jednoho dne zaútočí nejsilněji a ublíží mi v té největš míře, jak nejvíc může. A já si nejsem jistá, jestli na tohle jsem připravená, jestli jsem připravená podstoupit tak velkou cenu za to, že si řeknu, žiju v ÁMERICE. Bude mi to za to stát ?! Kdo ví.

Někdy si přeju, abych takovýhle rozhodnutí nemusela udělat. Ale člověk je na všechno sám. Nikdo nám nemůže řikat, co máme udělat či ne. Vždy to budeme my, co se musíme rozhodnout sami za sebe. Je mi jasný, že nikdy s mojí rodinou nebudu tak moc, abych si to jednou nevyčítala, že jsem s nimi nebyla víc, jenže ono se to dá trošku zlepšit, když se chce.

Docela by mě zajímaly vaše "strašáci" ?! :) Každý nějaké máme. Pokud by jste chtěli sdílet ty vaše, jen do toho. I když jenom z toho důvodu to někde či někomu říct. Někdy to docela pomůže. To někomu říct a sdílet váš strach.

Přijde mi, že můj blog je jako můj deník. Haha.

KAŽDOPÁDNĚ, Všem přeji hodně štěstí v bojování. Nikdy se nevzdávejte, jdětě si za tím, přestože lidé řikají, že to nedokážete. Závist. Oni by moc rádi chtěli, ale strach je drží zpátky. Buďte VY ti, co uděláte první krok a změníte život. I malý krok se počítá.

Good luck.

Xxxx
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Milibroshell Milibroshell | Web | 2. november 2013 at 15:08 | React

Dneska mám takový ,,vyjadřovací se" den, tak i Tobě musím napsat komentář! :D
Tvůj blog je v mých záložkách nejdéle, již několik měsíců ho jen tiše sleduji a tvé články doslova hltám. Je jeden z mých nejoblíbenějších:)
Nikdy nelituj toho, co jsi udělala, protože právě to tě dovedlo tam, kde jsi nyní:) A pokud jsi šťastná, tak nemáš důvod litovat svých rozhodnutí.  Anglie mi přijde přijatelnější než Amerika:) (i kvůli tomu, že Anglii zbožňuji :D a dala bych cokoliv za to bydlet v Londýně) Myslím, že by to uvítala i tvá rodina. Přeci jen, mít dítě v Americe a vídat ho opravdu jen málo často, to je velmi zvláštní odtržení se od rodiny...ano, jdeš si za svým snem a to je nádherné, ale na rodinu bys nikdy neměla zapomínat :)

2 Wendy Wendy | Email | 3. november 2013 at 4:27 | React

[1]: Ahoj, jsem ráda, že jsi přestala "tiše" sledovat a vyjádřila se. :) Moc mě to těší, žes napsala !! :)

Děkuji, že čteš můj blog. :)) Já přávě nejsem typ, co by něčeho litoval, ale teď je to takový zvláštní období. Navíc, všechny holky, co prodloužily, to cítí podobně, takže nejsem jediná, hahaha.

Mě se Anglie taky líbí, ale Amerika vyhrála, alespon, co se týkalo rozhodnutí, splnit si sen. Nevím, co se stane za rok. Nikdo to neví a jsem si jistá, že mi něco poradí, jak se rozhodnout. Hele. Vždycky to můžeš zkusit. Proč bys nemohla žít v Londýně ? :)

Moje rodina by asi byla nejšťastnější, přestože se do čech nechystám vrátit na trvalo. Právě. Myslím si, že rodina je to nejdůležitější a sen si můžu plnit všude. Navíc nevíš, kolik času ti zbývá je všechny vidět. takže s tebou naprosto souhlasím. Ale já se znám, já ještě přijdu na spoustu blbostí, co bych chtěla udělat. Tak buh ví, kde skončim nakonec. Hahaha.

No a ty třeba opravdu jednou skončíš v Londýně !! :)) Budu držet palce :)

A ještě jednou děkuji za zprávu...x

3 Milibroshell Milibroshell | Web | 4. november 2013 at 20:54 | React

[2]:
Je hrozně krásné číst o tom, jak si někdo splnil obrovský sen i za tuhle cenu:)
Moc bych v Anglii chtěla žít, ale mám z toho všeho strach. S rodinou mám nádherné vztahy a bylo by ode mě sobecké nechat je tu a ,,utéct" :D V podstatě bych opravdu utekla, protože Čr fakt nemám ráda...
Nechci myslet jen na ostatní, to je pravda, ale rodina je pro mě vše. Určitě se budu snažit alespoň si to zkusit...i když je to docela nemožné, když bych tam chtěla žít třeba jen dva roky, ale tak co, sen jako sen :) Nejlepší by bylo, kdybych tam mohla žít s rodinou...to by byla parááda!
Každý má nějaké sny, ale jestliže bych jimi někomu uzblížila - psychicky, tak do nich nepůjdu..:)
Děkuji moc!

4 Wendy Wendy | 16. december 2013 at 20:44 | React

[3]: Ahoj, promin, ze jsem neodepsala driv, ale nejak se mi tvuj Koment neobjevoval. Tak pisi ted.

Moje maminka taky neni nejstastnejsi,ze jsem pryc, chybim ji, ale ona vi,jak stastna jsem a jak moc jsem tohle chtela,tak me podporuje. a to si Myslim,ze je nejdulezitejsi. A o tom by rodina mela byt. Nekdy jsme na fade my. Moje mamka je moje nejlepsi kamaradka. A nemuzu se dockat az ji zase uvidim.. Vim, ze ikdyz jsme tak daleko. Tak jsme si porad blizke a to se nikdy nezmeni. Radsi me uvidi stastnou v Americe nez u v cr. tak Nevim. Mluvim ze sve zkusenosti.

Ale treba si tam Jednou udelas vylet. Ale ja vim, ze existing spousta mozmosti jak jet do UK. Treba Jen na Leto :))

Ale na to si kazdy musi prijit Sam :)))

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement