November 2013

Going to NEW YORK !!!

27. november 2013 at 6:49 16th Month



Ahojte,

tak se zase ozývám, abych informovala všechny, které zajímá, co se mnou bude. Radostně můžu oznámit, že NEJEDU domů. Upřímně si myslim, že tenhle rematch byl pro mě o něco lehčí, než minulý rok. Už jen z toho důvodu, že předtím jsem v US byla jen měsíc, tak se člověk bojí, protože nic neviděl, nezažil a musí zpět. Také jsem tam na vše byla sama, přestože jsme měla své nejlepší kamarádky "kolem" sebe (i když jen prostřednictvím fb). Tentokrát jsem tu byla už rok, obklopena svojí rodinou, kde vládla pohoda a klídek a navíc, opustila jsem rodinu na Floridě. Takže všechno dohromady. Nebylo to tak strasující, jako tehdy. Přestože jsem nechtěla domů, určitě bych se s tím smířila lépe, než předešlý rok.

Mnoho lidí si myslí, že to máme pod kontrolou, jenže pravda je jindě. My nevíme, kdo si nás vybere, či kontaktuje, takže čekáte a doufáte, kontrolujete meil, jestli se tam náhodou neozve nějaká rodina. Je to docela stresující. Záleží na rodinách, které se Vám objeví na profilu. Pokud máte z čeho vybírat, je to jednodušší, pokud ne, buď si musíte vybrat a nebo čekat, zda přijde ta "nej". Je to težký poradit, co dělat.

Asi není ani střední cesta. Když si zrekapituluju své, tak moje první rodina (Boston), mluvili jsme jednou a byl match, a po měsíci jsem utíkala pryč. S LA rodinou jsem mluvila také jednou a prostě jsem se zamilovala a nic lepšího se mi za první rok nemohlo stát. Potom jsem měla extension a s Floridou jsem mluvila několik dní a jak to dopadlo ?!! To asi každý musí cítit sám. Každý si musí říct, jdu do toho. Je to RISK !! Vy nevíte, ke komu jdete a co se bude dít. Přestože s rodinou můžete mluvit několikrát, můžete je poznat, ale jakmile s nima začnete žít, poznáteje úplně z jiné stránky. Takže to člověk musí risknout, buť to vyjde a vy budete šťastní a a nebo dostanete další příležitost a zkusíte to někde jinde.


Takže jsem ve čtvrtek čekala na vlak a asi nikdy jsem nebyla šťastnější. Já byla tak ráda, že se tam nemusim vracet. Ať už se mělo stát cokoli, cítila jsem úlevu. Takže jsem se ve vlaku usadila, dala sluchátka do učí, pustila muziku a užívala si tu svobodu. Vedle mě seděla holčina, trošku starší, možná kolem 30ti, ptala se mě odkud jsem a s překvapením jsem zjistila, že její otec je čech. Povídaly jsme si celou cestu, nějakých 5 hodin. Moc příjemná holka. Probraly jsme snad úplně všechno. Cesta utelka pěkně rychle, když máte vedle někoho, s kým udržujete konverzaci. Teta už na mě čekala na nádraží. Měla jsem neskutečnou radost, že jí vidím. Vzali jsme moje kufry, protože jsem nakonec vzala úplně všechno, velikánský kufr a dva carry on kufříky. Dělaly jsme si srandu. Teta mi říkala, že mám nahoře šampon a já jí odpověděla, že já mám v zavazadlech svůj. Haha. Jak to ten osud pěkně poskládá.


Večer ve čtvrtek jsem se mrkla na email a už jsem tam měla, že mě dali online. Ozvala se mi jedna rodina z New Jersey, dvě děti, holčička 4roky a chlapeček 1 a byli to indové. Mluvili jsme spolu na skype. Přišli mi moc milí, ptali se na situaci, kterou teď mám, na moje zkušenosti a tak. Pak se ptali, jestli mám nějaké otázky. Řekla jsem jim, že většinou jeden skype je na seznámení, na představení, ať víme s kým mluvíme, že druhý už by měl být o povinostech a schedule a další. Souhlasil. Nakonec nic nenapsali. Mě je to v podstatě jedno. Jen mi to něpřijde slušné. Mají napsat, nejsi náše adeptka, bla bla bla, ale napsat něco. Představila jsem si holky, které na ten email netrpělivě čekají a on nikdy nepřijde, ať už pozitivní nebo naopak. Co by jim to udělalo ?!!! Potom se mi ozvala další rodina, v postatě mi přišel email, že mají zájem o interview. Psala jsem jim email a ani neodpověděli. Rodina z North Caroliny, tři děti, chlapeček 4roky a měl downow syndrom, a twins 2roky. Stejně bych k nim nešla. Už jen z důvodu, že nejsem žádný odborník. Ale zase, mohli odpovědět.


No a dneska jsme s tetou šly nakupovat a já dostala voicmail. Poslechla jsem si ho a volala mi Cheryl, že by se mnou ráda mluvila. Ať jí zavolám, až dostanu příležitost. Volala jsem zpět a ozvala se mi moc milá ženská. Měla opravdu příjemný hlas a potom jsem i zjistila, jak krásná je. Povídaly jsme si tam. Probíhá to úplně stejně. Ptala se mě na zkušenosti, na mojí situaci a kde jsem. A povídala mi o její rodině a jestli se potom spolu sejdeme na skype. Mají tři děti, dva kluky 11,8 a holčičku 5let. Bydlí asi 40 min od NY. Asi za hodinu a půl jsme se sešli všichni na skype, taŤka, mamka a dva kluci. Holčička byla na tancování. Říkali mi, jaký dělají sporty a podobně. Rodina se mi líbila. Je jiná než moje LA, jiný věk dětí, tak mě napadlo, že možná to je ten klíč k tomu, aby to fungovalo, protože já je nemůžu srovnávat s twins, kdežto Floridu jsem srovnávala v jednou kuse.

Takže jsme spolu matchovali. Byl to pořádný fofr. My jsme spolu mluvili ještě jednou a pak už další skype a potrvdili jsme match. Říkala jsem si, že nemám tolik času, abych to natahovala. Rodina se mi líbila, měla jsem pozitivní první dojem, na čem záleží. Proběhlo mi hlavou, že pokud to má fungovat, tak bude, i když spolu mluvíte jednou nebo měsíc. Prostě to tam je. A je na šase riskovat, stejně jako několikrát předtím. Vždycky se můžu vrátit domů. Haha. Ukázali mi dům, provedli mě tam. Tak uvidíme, jak to bude vypadat. Doufám, že jsem našla svojí konečkou stanici.

Ještě do toho mi přišel email, že se mi ozvala další rodina, dokonce mi nechávali voicemail. Rodina, tří děti, kluk 3, a dvojčata, holka a kluk 2 roky. Jenže já už jim napsala jen meil, že už jsem svou rodinu našla, tak jim přeju hodně štěstí v hledání au pair a šťastné díkuvzdání.

Odlétám v pátek, jak bylo původně v plánu, kdy jsme se měla vracet do Orlanda. Díky bohu, že se nevracim. Jsem docela natěšená, jak to skončí. Určitě napíšu článek, jak se tam věci vyvíjí.

Každopádně se tu mám strašně v pohodě. Lenošíme s tetou, jíme, přijde mi, že si budu muset objednat jedno sedadlo na víc, protože se do normálního sedadla nenacpu, jak moc se tu přežírám, svátky, jak jinak. Haha. Koukáme na televizi, každý den nám něco dávají. Pekly jsme cukrový a dokonce mě učila i vařit. Haha. Byly jsme nakupovat a ještě půjdeme. Moje teta je zlatíčko. Jsem jí vděčná za to, že mě u sebe nechala, i přesto, že nevěděla, kdy odjedu a kam. Je zlatá !!

Těším se na díkuvzdání. Už jsme si objednali krocana, kterého vyzvedneme ve čtvrtek. A máme další sladkosti. Páni. To abych začala chodit do gym, protože jinak se domů vrátím jako ta největší koule. Bože !!!! Hahaha.

Tak jsem Vám to v rychlosti chtěla dát vědět, aby jste měli menší představu, co se se mnou děje. Ti, co mám na fb, to už ví.

Mějte krásné svátky (USA) ... a vy všichni ostatní, přeji hodně štěstí.

Good night.

Take care,

xoxoxo







Everything happens for a reason

21. november 2013 at 0:19 14th Month

Všechno se děje z nějakého důvodu ........




Ahojte všichni,

omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozvala, ale měla jsem neskutečné hoňky. A všechno je teď pěkně nejasné. Rozhodla jsem se konečně napsat článek, abych Vás všechny informovala o tom, co se teď v mém životě děje, zase....

Zítra se chystám na dovolenou ke své tetě, kterou jedu navštívit na týden do South Caroliny, kde taky strávim své díkuvzdání, moc se na to těším. Konečně. Ale teď už k věci.

Myslím si, že je to nějaké znamení !!!! Protože jinak si to neumím vysvětlit. Nevím, co na mě čeká, kam se dostanu a jestli to skončí dobře. Protože tady prostě nikdo nikdy neví. Ale tohle Vám asi nepomůže v tom uhodnout, co se děje. Tak bych Vám to měla osvědčit.


REMATCH

Jdu do REMATCH !!! Znova. A nejvtipnější na tom je, že je to skoro v přesnou dobu, jako ten minulý. Zvláštní co ?!! Dnes se to rozhodlo, uvidíme, přesto si chci užít dovolenou v klidu a bez stresu. Takže si představte, že přesně minulý rok, jsem do rematche šla v půlce listopadu. Haha. A týden před díkuvzdáním, jsem matchla s mojí rodinou z LA, své první díkuvzdání jsem strávila s mojí rodinou v Bostonu a hned následnující úterý letěla do LA. Je to náhoda, že jsem si s host mom tady na Floridě řekli, že budeme rematchovat, jeden den předtím, než jsem před rokem matchovala s mojí rodinou z LA?!!! A že je to skoro přesně na časovaný ?!!! Prostě LISTOPAD !!! Úplně mi to až nahání hrůzu. Já vím, si říkáte, co jsem to za blázna, ale mě to opravdu přijde na zamyšlení. Proč se stejná historie opakuje znova ?!!!! Já jen doufám, že je to dobré znamení...

Asi jste všichni zvědavý, co se tu stalo. No ... v podstatě nic. Utekly dva měsíce a my zjistili, že to nikam nevede. Já hlavně zjistila, že tu nechci být. Už jsem zažila, že někde můžu být šťastná, a že to jde najít tu pravou rodinu. Třeba né vždycky, ale já se nějak nechci smířit s míň, když už jsem zažila víc. Navíc jsem dokonce přemýšlela nad tí, že bych radši jela domů, než žila tady. A to už je co říct, protože jsem si to nikdy neřekla. Prošla jsem si hodně věcma a tím jsem se stala silnější a silnější, a když už jsem ušla tak dlouhou cenu a splnila si svůj sen, tak tu nehodlám druhý rok "probrečet", to radši si vymyslím, jak se sem vrátit a nebo najdu jiný způsob, co dělat a kde, ale nehodlám se tu ničit. Na to je život moc krátkéj a já nevim, kolik času nám zbývá. Navíc, 10 měsíců je opravdu dlouhá doba na to trpět. Proto jsem do Ameriky nepřijela. Jasně, pracovat, ale ona Vás ta práce musí bavit, musíte se cítít v té rodině dobře, jinak je to jen přežívání a fakt, že jste v Americe to nezmění.

Takže pěkně od začátku. Musim říct, že rodina je strašně milá, jsou zlatí, Vím, že plno holek by mě za tuhle lokalitu, dům, rodiče i děti zabily. Ale každý jsme jiný. To, co sedne mě, neznamená, že sedne jiný a naopak. Tohle jsou jen mé pocity. Možná si člověk řekne, co blázní, střevo !! Ale já věděla, že tu prostě dalších 10 měsíců nevydržim. Že radši pojedu domů, než tohle. A taky jsme o tom s host mom otevřeně mluvily. Musim říct, že děti jsou hodné, mají své nálady, jako všechny děti, jenže já si nesedla s host mom. Myslím si, že buď jsme si tak podobné, že naše bojovné povahy spolu nemůžou soupeřit, protože to vede k hádce a nesouhlasu a nebo nevim. Ale jediné vím, že nejsem kolem ní uvolněná a došlo to do takového stádia, kdy nemůžu kolem ní dýchat. No dobrá, to je možná trošku silné slovo, ale chtěla jsem, aby jste si představili tu situaci. Každopádně, one je strašně zlatá, hodná a otevřená. Jen by jsem se musely setkat v jiných pozicích či za jiné situace. Já jí jako autoritu neunesu.

Je tu pár věcí, co mě strašně vytáčelo. Když jsšem nadtím přemýšlela, tak mi i došlo, že mě vytočila fakt malá več, ale bylo to už tím, jak všechny ostatní ve mě už byly. Aby jste to pochopili. Někdy máte stav, kdy jste třeba smutní, a nebo nemáte někoho rádi. Ten člověk Vám třeba řekne, ježiši, co je to za strašnou barvu svetru. A teď vy můžete zareagovat dvojím způsobem a to záleží na vaší náladě. Když je člověk "ok", tak si z toho nebude nic dělat a řekne se, co mě je do toho, co ty si myslíš o mém svetru. A když Vás ten člověk irituje, nebo jste kvůli něčemu smutní, tak ta jedna poznámka Vás "zničí". Nevim jestli to dáva smysl. Proto by to trřeba mojí nejlepší kamarádce přišlo nesmyslný, se kvůli tomu rozčilovat, jenže mě v tom stádiu stačilo mála k tomu se naštvat. Haha.

V podstatě první va týdny šly tak nějak ok, musela jsem se naučit všechny ty jejich pravidla, a že jich nebylo málo. Dostala jsem 4 A4 popsané vším, co nesmím. Prostě šílené. A aby toho nebylo málo, tak jsem každý den na stole v kuchyni měla list všeho, co musím za ten den udělat a další popsaný list věcí, které bych neměla zapomenou udělat taky. Úplně jsem na tohle začala být alergická. Nesnáším, když něco vyloženě musím. Jako třeba pár dní zpátky jsem v kuchyni našla lístek, ať zametu a vytřu garáž. Což nebylo po prvé, protože garáž musím vytírat dvakrát do měsíce. EXCUSE ME ?!!! Jako, co je mi do jejich garáže. Přišla jsem tam a ona všechny věci, vyparkovala jejich auto a autíčka dětí a kočátky, mají toho milion, vyvezla před garáž, abych měla prostor vytřít. Já se sice práce nebojím a v LA jsem pomáhlala, jak nejvíc jsem mohla. Tam jsem dokonce umyla okna, když jsme připravovaly baby shower, ve svém volném čase. Já bych jim i tu garáž vytřela, ale jako vyjímečně, né, že je to moje povinnost, a já strávím hodinu zametáním a vytíráním garaže. To se na mě nezlobte. A nebo, tu myju okna, protože děti na ně šahají a jsou tam otisky, dobře, možná v kuchyni, kde mají cestu na verandu, ale já musím všude. A nejvtipnější je, že oni mají okna fakt úplně všude, protože žijeme u jezera, takže kvůli výhledu. Musim je umýt i u ní v ložinici a nesmim zapomenout na její zrcadla. Možná je to skutečně tím, že se mi tu nelíbí. Ale já je minule umyla a druhý den tam byly znova, samozřejmě, a ona mi poslala smsku, ať udělám ty okna. A tak podobně. Skončím třeba v 7.30 (podle rozvrhu práce) a skoro do 10 uklízím kuchyň, nádobí, podlahu a všechny hračky a prádlo a prostě vše na jejím seznamu. Oni mají 6 míst, kde si děti hrají. 7míst. kde je převlíkají. A podobně. To jsou jen ty hlavní, co mi tu vadí. Já jsem do Ameriky nepřijela být služka...

To jsou ty okna, další várka je v ložnici a stejná na druhý straně. Haha.


A seznam věci, co musim udělat. Vlatně jen část.



Mě spíš asi vadí, že to "MUSIM" dělat. Já ráda pomůžu, vytřu, umyju nádobí a podobně, ale nesnášim, když mi to někdo přikazuje. Tohle je jeden ze seznamů, co všechno musim dělat. A to mám dalších 3. Nebo mě pořád kontroluje, jak skládam prádlo, jak jsem převlíkla postel, jak jsem vytřela, jo, ona vezme vlhkej kapesník a přejede po podlaze a podívá se, jestli je špinavý. Nebo mi čekuje koupelnu, několikrát jsem měla dveře otevřené, možná jsem je blbě přivřela, ale je to vzláštní pocit. Nebo dokonce mi odepsala z mého mobilu. Já vím, že je jejich, že to platí, ale nějaký soukromí. Byla to kamarádka od tety, že se mnou chtěla mluvit, kdy přijedu. Volala mi, ale já pracovala a nemohla jsem mluvit. Za tři dny mi přišla smska, jestli mám čas mluvit a já viděla, že jsem tomu číslu "odepisovala", že jsem busy, že zavolám později. Já ani nevěděla, kdo to číslo je, neměla jsem jí uloženou. To jsou všechno věci, který mě opravdu vytáčejí. Nechci tu vypadat, že si stěžuju, ale tohle už je trošku přeháňka. Možná proto, že jsem na to nebyla zvyklá.

Taky jsme se párkrát neshodly a měly hádku. Jednou, když mi řekla, ať jdu s malym k jezeru, tak já, že půjdeme a ona, ať se převlíknu. A já, že je to dobrý, že si ty kalhoty vyhrnu a ona úplně, ať se jdu prostě převlíknout. A to je něco pro mě, já okamžitě začnu oporovat. Já vim, jak stupidni to je, měla jsem možná radši se jít převlíct, což jsem nakonec udělala, když na mě ječelala, ale mě spíš vadilo, co je jí do toho, co mám na sobě. Je to přece moje věc ?!! Ona je typ, vedoucí, kdy člověk musí dělat všechno, co chce a pokud to neuděláš, je zle.Ale mě tohle přijde nesmyslný a já pod tímhle nemůžu žít. Nikdo mi tohle nedělal. A spousta podobných situací, kdy jsem s ní o něčem argumentovala. Já nesnášim buzeraci a ona buzeruje všechny. Dokonce i jejího manžela. Když děti večeři, všichni musí sědět u stolu, protože děti se potom otáčejí a ona je nemůže nakrmit. Všichni jsme je nakrmit mohli, ona ne. Nebo musíš dít tohle sem a takhle a prostě ona má na všechno pravidla. Nesmíš mluvit, když děti spí. Což mě asi vytáčelo nejvíc a možná proto se to tak nabalilo. Pořád všechny pští, aby se náhodou děti nevzbudily. Nesmíš nic. Já musela telefonovat před barákem, abych nevzbudila děti. Nesmíš chodit nahoru (do mého pokoje), když má velkej nap, abys ho náhodou po těch schodech nevzbudila. Šílenost. Mikrovlna se používat nesmí, protože je to moc rámus. To nejde ani slyšet.

Nevím, jestli je to tím, že už je starší, akorát oslavila 40 a má teprve děti. Ale tohle byl začátek a mě to tak znechutilo, že už se to všechno nabaluje jako sněhová koule. Stačí trošku a jsem v mizerný náladě. V autě nesmíš poslouchat rádio, jeli jsem 3 hodiny v autě na dovču, protože děti spaly a ono by je to vzbudilo. A takovýhle věci. Všechno přerovnává a přeuklízí. Vůbec se nezastaví, dělá 7 věcí najednou a v podstatě nic, je všude a nikde. Víte co myslim. Možná si opravdu nesedíme povahodě. Asi nejvíc mě štvě ta buzerace. Ona buderuje každýho, ale já s tímhle nedokážu žít. Dokázala bych žít s uklízením a tím vším, ale s buzerací a pčtěním asi ne. Navíc mám pokoj hned vedle velkýho kluka a už mi několikrát přišly smsky, že čekovala kluka a slyší mě v pokoji, a to tu nemám ani televizi a skype je zakázaný večer. Navíc, v tom pokoji žiju, to je jasný, že mě uslyší. Nebo v koupelně !!! Já slyším každý pohyb v jeho pokoji. Bože. :D hahaha. Šlenost. Fakt.

Já nevim, nechci říkat, že jsou špatní, či podobně, protože nejsou. Někomu tenhle způsob života může vyhovovat. Já se dusím. Přijdu si pořád kontrolovaná a pod tlakem. Nesnášim buzeraci, nesmyslnou ještě k tomu. Možná je chyba ve mě, ale proč mi první rok fungoval ?!! Jo, taky jsme měli chvilky, ale těch bylo málo, a bylo těch hezčích víc. A o tom to přeci je ?!

Poslední věc, která se stala před dvě týdny byla, že oni jeli na dovču, oslavit host mom narozeniny, a přijela jejich první au pair, totální rozdíl než já, tichá a taková klidná. Byly jsme tu spolu a s bábou. Ale předtím než odjeli, tak nám host mom dala rozvrch. Bylo tam 79 hodin. No rozdýchala jsem to. Později se mě dole, přede všema ptala, co říkám na rovrch. Tak, jak je mou povahou, řekla jsem jí pravdu. Že si myslim, že těch 79 bude sranda. Dokonce jsem se i trošku zasmála. Jenže hm okamžitě vyjela, že mi děkuje, že jsem jí informovala, že dělám, jako by to nevěděla, že strávila spustu hodin nad tím a ať jí ten rozvrch přinesu. Tak jsem jí to přinesla, ona si vzala tušku a začala úplně naštvaně škrkat. Nakonec mi ubrala 7 hodin. Mě spíš naštvalo způsob jakým to udělala. Dobře, pracovat přesčas je fajn a já se nebránim, ale ona mi ani nezaplatila celý ten presčas, ale jen půlku a mě se prostě nechtělo, pracovat extra, navíc s dvěma dětma tolik. Bylo to každý den a celý den. A nemyslím si, že by se každýmu chtělo pracovat skoro 20 (pak to teda ubrala, trošku) navíc a bez zaplacení.. To jsou dva dny zadarmo. Navíc jsme přehodili den volna, abych mohla dřív k tětě, tak jsem byla týden a půl bez volna. Netvrdím, že se to nedá vzládnout, dá, ale proč ?!!! A zjistila jsem, že kdyby to byly twins, tak by mi to bylo jedno ... A to je právě to, že tu nechci být. Já bych totiž v životě nepočítala hodiny :( A to je u mě hodně blbý.

A nebo se naštvala na mě, když jsem se jí zeptala, proč má v jídleně ty dva nový koberce (ještě zabalený, srulovaný). Nikdy se nezmínila, že hledá nový koberec do jídelny. Jak jsem to mohla vědět. Já se ptala spíš proto, aby mi řekla, kam je chce dát. Já viděla dva, tak jsem přemýšlela o dvou místech, kam je chce dát. Hned na mě vyjela, proč by nemohla mít dva koberce. Že je oba musí vidět v jídelně, aby si představila, jak to bude vypadat. Že možná NĚKDO (koho asi tak myslela), se může na koberec podívat a vědět, že tam pasuje. Ona to musí udělat takhle. Přitom to byla jenom otázka. A mě tohle ubíjí. Se bát na něco zeptat a čekat, že na mě okamžitě vyjede, protože to pochopí jinak, než jsem to myslela. A není to kvůli angličtině, ale kvůli tomu, jaký jsme.

Ono to teď asi musí vypadat, jak moc si stěžuju. Já věřím, že ona se mnou taky není spokojená. Ono se dá vydržet mlčet chvíli, ale pak přijde jedna věc, která vám tu pusu otevře a všechno vyleze ven. A já tohle nikdy neuměla. Já se prostě nechci někde cítit mizerně, i za tu cenu, že pojedu domů. Spousta lidí si myslí, že je to v našich rukách, jestli tu zůstaneme nebo ne, ale není. Je to v rukách agentury. Jestli se ti ozvou a nebo ne. Máš 14 dní na to, najít si novou rodinu a je to velký stres a hlavně nejistota. Může se stát všechno. Ale já se rozhodla, že se téhle "jistoty" vzdám, a radši to risknu. Všechno se děje z nějakého důvodu a já na ten důvod musím přijít. Hodně holek si myslí, že se vzdáváají, když jdou rematch, i za tu možnost, že pojedou domů, přitom já si myslim, že bojujou. Riskujou všechno a přitom doufají, že najdou to, co hledají. Já vim, že by jsme v tom rematchi skončili stejně, tak na co přežívat ze dne na den. Protože já věděla, že tu nevydržim. Věřím, že někdo by mojí host mom miloval. Ona je opravdu strašně hodná a všechno. Jen mi nesedla no. Ale to se opakuji.

Nikdy není chyba jen na jedné straně, vždycky jsou dvě. My měly hodně otevřenou a upřímnou konverzaci, kde jsme si všechno řekly a v podstatě jsem přišly na stejný závěr. Řekla jsem jí, že vůbec neposílám fotky na fb. Že v první rodině, stačila jeden den žádná fotka a hned se každej ptal, jestli se něco neděje. A za ty dva měsíce, co jsem tady, jsem zveřejnila jenom jednu a to ještě z halloweenu, kde jsem i já. Není to znamení ?!! Mě to prostě přijde jasný, že se musí něco změnit. Ono je jiné, když s nima začnete žít a poznáte je. Kdybych mojí LA host mom poznala někde venku, řekla bych si what a bitch. Ale tím, že jsem s ní žila, jsem jí zbožnovala. A tady to tak necítím.

Myslím si, že to tak má být. A já doufám, že se něco změní. Protože tuhle práci mám ráda. Baví mě to, i když to není jednoduchý. A myslím si, že to z mého blogu šlo hodně vidět, jak moc jsem měla LA rodinu ráda. A já tohle necítím. Vím, že nebyli dokonalí, ale pro mě jo. A já doufám, že když jsem to našla jednou, můžu znova. Tak proč se spokojit s míň ?!!

Uvidíme, co se bude dít a kam mě to zavede. Já věřím v to nejlepší. Nevzdávám se. Člověk nikdy neví, dokud nezkusí.

Akorát čekám na hovor od koo. Už jsem si pobalila svoje věci k tetě a nemůžu se dočkat na ten odbočinek a leháro. To bude pohodička. Nemůžu se dočkat. Už abych seděla zítra ve vlaku na cestě k ní. Dneska budeme mít společnou večeři, stejně jako hodně večerů předtím a tuhle čás dne mám asi nejradši. Každej je strašně uvolněnej, dokonce i host mom, že mě to donutí přemýšlet, co je špatně. A dojde mi to následující ráno. :(( Ale vaří nějakou dobrou večeři, tak se k nim přidám.

Tak, a už jsem po hovoru s koo. Nakonec už jsem si pobalila věci a odjíždím ráno a už se sem nevracim. Uvidíme jestli mi rematch schválí a co se bude dít. Takže zítra směr teta. Ať se stane cokoli, je super, že budu mít kolem sebe podporu. :)

Dobrou noc. Všem přeji hodně štěstí a úspěchům a všem, co přišli sem k nám a nebo se teprve chystají, zlomte vaz :)))


Take care... xxx