June 2014

Washington D.C

18. june 2014 at 20:23 21st Month

Washington D.C.



Vcera jsem se vratila z vikendu z Washingtonu, kde jsem se po roce a pul setkala se svou nejlepsi kamaradkou Tynkou. (Nase posledni setkani bylo Prosinec 2012.)

Tynka letela letadlem, ja si vzala autobus. Vyjela jsem kolem 2 hodiny rano na vlak, ktery me zval do City. Ja se presunula na autobusovou zastavku. Vybrala jsem si megabus asi za $26. Vyrazili jsme kolem 5am a na Union Station dorazili kolem 9.20am. Cekala jsem, ze cesta bude horsi. Povidala jsem si tam s klukem celou cestu, takze ty 4 hodiny utekly rychle. Cekala jsem na Tynku neco pres hodinu a pul a pak uz mi nezbylo nic jineho nez ji vyhlizet u vychodu z metra. Musela jsem si koupit v H&M zabky, protoze jsem je zapomnela doma, chytracka! :D

Konecne jsme se objaly a byly pripraveny vyrazit do ulic hlavniho mesta Ameriky!


Prislo mi neuveritelne ji po tak dlouhe dobe videt, nemohla jsem tomu uverit a zaroven mi prislo, jako by jsme se videly kazdy den a nic se nezmenilo. Pred Union Station je takzvany Columbus Cirle, sklada se ze sochy a zvonu na druhe strane. Kdyz se budete drzet porad rovne, dojdete k fontane a hned k The Capitol Building, zadna budova ve meste nemuze byt vyssi nez The Capitol. Byly jsme opravdu prekvapene, ze je vse tak strasne blizko. Nachodily jsme se dost, to jako fakt, vecer nas bolely nohy a my si myslely, ze uz se druhy den nehneme. Ale stalo to za to!

Mapa mist, kde jsme byly - nekolikrat jsme to obesly!
Pokud Vam nevadi chodit, da se vsechno projit, aniz by jste si kupovaly day pass za $14 a jezdili metrem.


Tahly jsme tasky plne veci, takze nas za chvili bolely ramena. Do hotelu jsme se mohly prihlasit az ve 3pm. Zbyvalo hodne hodin a my to chtely vyuzit. Namirily jsme si to k Washington Monument, coz je ta vysoka vez. Aby jste se tam dostaly, musite projit Nation Mall, coz je neco jako maly park uprostred mesta. Lidi tam hrajou ruzne sporty, opaluj se, na kazdem kroku jsou stanky (v podobe jezdicich aut), kde si koupite piti, jidlo a nebo zmrzlinu. Dostaly jsme hlad, tak jsme asi pul hodiny stravily hledanim obcerstveni. Zasly jsme do L'Enfant Plaza. Nakonec jsme skoncily u five guys (neco jako Mcdonalds, jen horsi!), uz v zivote si tam nic nedam. Znam lidi, co to byhledavaji, ale me to jidlo proste nesedlo. Hodne na oleji, nezdravi. Ani jsme to nedojedly a me bylo normalne tezko. Jeste jsem to rozdychavala druhy den. Muzete si Washington projet i na kole, na cely den je to kolem $40 a nebo si vzit ty jezditka. A nebo byt sileni jako my a chodit. Dostala jsem od Tynky darek, Jednorozce. Roztomily stvoreni. Je to symbol snu a prani. Presne pro nas. Asi se uvidime az v CR a ona se vraci sem, takze buhvi, kdy se uvidime priste. Tohle nas bude drzet spolu, at jsme kde jsme.


Washington Monument



Pohled z Lincoln Memorial





Kdyz se od Monumentu budete drzet primo, dojdete k National World War II Memorial. Prislo mi to nove postavene, moderni pamatnik. Dokola byly postaveny vysoke sloupy s nazvy statu Ameriky. Vyfotily jsme se u Californie, New Yorku, Floridy. Nejvyssi sloupy byly pojmenovany Atlantic a Pacific. Prislo mi zvlastni, ze New York byl u Pacifiku s Californii a Floridou, ale mozna to melo co delat s minulosti a valkou. Zrejme, kam kdysi ty staty patrily. Uprostred techto sloupu byla fontana s vodou. Byl to jeden z nejkrasnejsich monumentu.

National World War II Memorial







A uz nam nezbyvalo nic jineho, nez dojit k nejznamejsimu pamatniku - Lincoln Memorial/Lincolnuv Pamatnik. Asi nejvic prelidneny misto na svete. Lidi se mackali a preslapovali z mista na misto. Ani vecer se to nevylidnilo. Ale zazitek na cely zivot. Vzpominam na Pravou blondynku 2, kdy tam u neho stala. Vyfotily jsme tam par fotek, sedly si na schody a vyrazily potom na cestu do hotelu. A to, co jsme videly potom, nam vyrazilo dech.







Hotel jsme zabookovaly pres internet. Nevedely jsme, kam jdeme, co na nas bude cekat. Sly jsme po ulici a najednom povidame, co je tohle za budovu. No a to byl nas hotel! Na recepci to bylo velice utulne. Platily jsme nejakych $110 za jednu noc. Bydlely jsme ve tretim parte. Vyhled jsme mely krasny! Jinak na druhy strane by jsme koukaly do dalsich oken hotelu, hned naproti nam, takze jsme byly moc potesene. Velmi utulne. Nechapaly jsme, jak je to mozne. Baly jsme se, kde za tu cenu skoncime! Hned jsme skoncily na postel a skakaly jako pomateny a kricely, jak super pokoj mame! Ja si hned vybalila. Dala si kartacek do koupelny a za chvili prijde Tynka a rika, jak je ten hotel uzasny, ze kdyz si zapomenes kartacek, maji tam nahradni! Ja myslela, ze se pocuram smichy, to byl asi nejlepsi vtip vikendu.


Hned vedle hotelu jsme mely CVS, coz je drogerie s potravinami a hned vedle alkoholicke napoje. Koupily jsme si vino a kolu a na pokoji to smichaly. Chodily jsme potom po Washingtonu s kolou v ruce a za chvili namazany jako blazen! Sly jsme zpet k National Mall. Chtely jsme se jit podivat potom k Lincolnu vecer, za tmy. Sly jsme na veceri - Mcdonals - to byla dieata. Kdyz vyjdete trosku nahoru, za Bily dum, spise k Ford's divadlu, narazite na obchuky a restaurace. Hned tam zavladne zivot. Na cestu jsme si koupily zmrzlinu a vyrazily zpet. Zastavily se u Bilyho domu. Uprimne, trosku me to zklamalo. Je to strasne daleko, takze na fotaku je to miniaturni baracek, vsude stoji policiste a v podstate se tam macka 30 lidi, na nejmensim prostoru. Ale vecer a potom uplne brzy rano tam nikdo nebyl, tak mame fotku samy.








The White House





Ford's theatre


Kde Lincoln zemrel.



Cas letel jako blazen a najednou bylo 8 hodin. Sedely jsme u Lincolna a kochaly se zapadem slunce. Vychod musi byt nadherny. Ale my nebyly schopne vylezt tak brzy, prestoze jsme to planovaly. Haha. Chtely jsme zajit na Jeffersnuv pamatnik, ale nakonec to nechaly na dalsi den. Kdyz jsem se chtela vyfotit u veze, pozovala jsem a hned za mnou nejaci skolaci se sezadily a pozovaly se mnou! No a my se potom chystaly zpet do hotelu. DIvaly se na televizi, pridavaly obrazky na facebook a sly spat kolem 11pm. Budika mely narizeneho asi od 6am no a nakonec jsme se z hotelu dostaly az nekdy v 8am. Pokazdy to bylo jeste 10 minut vic. A sly si dat snidani. Sly jsme zpet k Ford's divadlu, daly si starbucks kafe, bagel a sly si sednout a nerasu. Nechaly jsme si napsat na kelimky best friends a pobavilo nas, ze nas odhadly. Tynka je asi o hlavu a pul vyssi nez ja a preste tak vypadaly i nase hrnky, ja mela ten mensi.


in the morning


Vyfotily se u divadla, koupily suvenyry a bezely zpet k pamatnikum, protoze jsme mely v planu videt zbyle dva. Jit do muzei, ktera jsou vetsinou zadarmo, jako Holocaust a nebo Air and Space Museum, kde byly letadla a vesmir. Moc se mi tam libilo. Nohy me bolely jako blazen, ale my porad sly! Jeffersnuv a Martin Luther King a Roseeveltuv pamanik jsou uplne na druhe strane od Lincolna. Musite prejit most, a vlastne jdete celou dobu podel reky. Ale stalo to za to. Navic tyhle mista nejsou tolik prelidnena, moc lidi k nim nejde a nejsou ani videt v lete. Mozna o nich lidi ani nevi.


Martin Luther King Memorial



Franklin Roseevelt Memorial
Ten byl nove postaveny. Jestli jste videli Pear Harbor, je to prezident na voziku.




Thomas Jefferson Memorial





Cekala nas cesta zase zpet. Dostaly jsme se zpet na National Mall, kde jsme si u jednoho ze stanku koupily zmrzlinu. Zaskypovaly s rodici, aby jsme jim ukazali ten zivot tam. Turisti vsude, kam se podivas. Nekdy si preju, abych jim tohle vsechno mohla ukazat na vlastni oci. No a byl cas jit zpet na Union Station a rozloucit se na dalsich 5 mesicu a snad se setkame v Praze.


Ja potom cekala nejaky tri hodiny na autobus. Prosla jsem si okoli, zasla do H&M a na obed a cekala az vyjedu na cestu. Byl tam muz, ktery nam musel zkontrolovat jizdenky. Vyhlaskovala jsem mu jmeno a mrkla mu pres rameno, jestli tam jsem. A on poodstoupil a rekl, ze presne tohle mel v planu, abych se k nemu naklonila a zertoval. A na moji otazku, jestli si vybiram misto sama a nebo mi ho prideli a on, ze si mam vybrat misto vedle pohledneho muze a pak mit svatbu. Hahaha. A za mnou jsem slysela Rustinu. Nakonec jsme si spolu sedli a kecali celou cestu zpatku. Dokonce jsem se naucila naco malo rusky a on cesky. Zustala jsem v city o neco dele a byli jsme se projit a dat si kafe. Sedeli jsme spolu na Times Square. Sli jsme a ja byla zabrana do nejakeho tematu a povidala jsem mu neco a nevsimla si ELvise, ktery se ke me blizil a vybafl na me. No a ja jako spravna zenska zakricela. Uplne me vydesil. Necekala jsem ho tam. Takhle je mi jasny, ze nejsem NewYorker !! :D Prijela jsem domu asi kolem pul 1 rano v pondeli a druhy den me cekal pracovni den.




Vylet to byl uplne uzasny. Mrzi me, ze nebyl delsi. Za mesic pojedu na Niagary. Pojedu se svoji spoluzackou z gympu, coz mi prijde uplne super, ze se uvidime. Ted v sobotu me ceka zkoska IELTS, tak uvidime, jak tohle vyjde. Urcite Vas budu informovat.

Doufam, ze jste si uzili Vas vikend a uz se tesite na leto, ktere je tu officialne v sobotu.

Preji Krasny den.


Pro Vsechny NASE rodice

3. june 2014 at 5:05 21st Month

Nechala jsem se inspirovat slecnami, ktere se na skupine sverily, jak jejich rozhodnuti, vyjet do Ameriky jako Aupairky, vzali jejich rodice.


Napisi, jak se na to s odstupem skoro dvou let divam ja. Svuj nazor na tema, byt au pair, odjed za velkou lozi na vlastni pest. Muzete to videt z me perspektivy a ze strany me maminky, prestoze budu sdilet jen to, co ona sama mi sverila.

Mili rodice,

Muzu se hajit jen sama za sebe, z pohledu ditete (jako jsou Vase dcery a synove), nemuzu mluvit za rodice. Nerozumim Vasim pocitem, jaky to je, pristoupit na myslenku, ze vas potomek odcestuje na dobu, rok ci dva, do nezname zeme, kde vy nebudete mit moznost, drzet sve ditko za "ruku".

Sen odjed do Ameriky jsem mela uz od svych 9ti let. Byla jsem uplne postizena myslenkou odjet a poznat to vsechno na vlastni pest. Moje mamka pokazde prevratila oci nad moji zaslepenou laskou. Tajne doufala, ze me to prejde s odstupem casu a ja si najdu neco lepsiho na praci. K jejimu nestesti se tak nestalo.

Tohle byla a je moje posedlost. Misto prihlasek na univerzitu jsem donesla prihlasku k au pair programu. A k memu udivu, maminka to nevzala tak, jak jsem doufala. Klidne. Byl to vybuch atomovky. A pri veskerem respektu, reakce je naprosto pochopitelna. Z meho pohledu zbytecna a prehnana, protoze jsem nechapala, proc by mela byt nastvana. Ze si chci splnit sen? Odjed do zeme, ktera me fascinovala leta? Stat na mistech, ktere znam z filmu? Naucit se anglicky? Co je na tom spatne? Jenze, i ja se mylila. Moji mamce urcite nebezelo hlavou, jak moc je to pro me dulezite, protoze tuhle touhu se mnou nesdilela (Nikdy si neprala odcestovat do Ameriky), nefascinovala ji mista, ktera ja videla jako raj, pro ni to byla mista jako kazda jina, anglictinu k zivotu nikdy nepotrebovala a podobne. Ji probihalo hlavou, ze budu nekolik tisic kilomentru daleko, v zemi, kde nikoho neznam, kde se mi muze neco stat, nebude mit moznost za mnou do hodiny prijet a pomoc mi z nesnazi. Muze byt pryc na dobu neurcitou, nebo se nikdy nevratit. Nejsem dostatecne pripravena vyjet do ciziny, vzdyt jsem jeji mala holcicka, ktera nedavno slavila 5let. Ja videla svuj uhel pohledu a maminka svuj. Samozrejme jsme se ani v nejmensim neshodovaly. Moji mamce patri velke dekuji za podporu a odhodlanost to podstoupit. Smekam z vysky. Vsem rodicum, kteri skopi hlavu, zatnou zuby a nechaji nas jit si za svym.

S maminkou jsme si vymenily nazory, rekly par slov, ktera nas nasledovne mrzela a bolela. Kdy si kazdy bojoval za tu svou pravdu. Kdy ja byla sobecka a snazila se myslet jen na sebe, abych dostala, co chci. Vy jste meli moznost uplne stejnou, at uz se skolou, praci, partnerem, kdy jsme se vzpirali rodicum a kroutili hlavou nepochopenim a citili jste se ukrivdeni. Kazdy si musime vyslapat tu vlastni cestu a vedet, ze kdyz to nevyjde, mame kam se vratit. Mamince do naruce, poplakat si na rameni, rict, ty si mi to rikala a zase zkusit neco dalsiho. Jen ten pocit, ze za nami stojite, kryjete nam ty zada, je to nejsilnejsi, co nas posouva dal, vas nezklamat a nevzdat to.

Musela jsem mamku nechat tohle vsechno vydychat a promyslet si to. Neodpustila si nekolik pripominek a posumku. Kroutila hlavou, proc jsem si nemohla vybrat neco bliz. Dokonce jsem pristoupila i na myslenku, odjed do Anglie jako prvni, abych mamce dokazala, ze se o sebe umim postarat (nikdy jsem z domova nebyla dele nez mesic, natoz rok v kuse!).

Videla, jak moc nestastna jsem. Jak se mi do Anglie nechce. A to ji asi donutilo, ze musi stat na me strane, protoze se muze stat, ze prave tohle nas rozdeli. Ne fakt, ze budu na uplne jinem kontinentu (to nas naopak strasne moc zblizilo), ale to, ze ja budu nestastna a budu ji to jednou zazlivat, ze me nenechala jit. Mamka se bala, ze to podstoupim tajne a odjedu pryc. Snila jsem, ze jedu do anglie a od tamtud jsem odjizdela do Ameriky a nikdo uz s tim nic nenadela. Budila s nocni murou, ze sedim nekolik let pozdeji a predstavuji si, jaky by to bylo odjed. Litovat. Mamka mi rekla, ze se radsi bude divat na me pres skype a videt mou spokojenost, nez doma v Cechach, jak se ztracim v myslenkam, sledovala prispevky holek a nikdy se nesmirila s tim, ze jsem to nebyla ja. Nakonec je moji nejvetsi fanynkou. Jela se mnou na letiste a stala za branou a mavala mi na rozloucenou, s vedomim, ze nevi, kdy se zase uvidime. Ke komu jedu a jak to zvladnu tam ve svete. A musim rict, ze to chce poradnou odvahu, divat se za nami, jak vstoupime za prepazku a vy nevite, co se bude dit. A moje mamka si se mnou zazila sve, kdy jsme meli mezi sebou, 6 a dokonce i 9 hodin casovy rozdil! Kdy jsme spolu mluvili 3x tydne a nekdy jen 2x za mesic, protoze jsme byly obe zaneprazdnene. Nechci Vas tu desit, znam holky, ktere mely jednu rodinu rok, ci dva. Ale jsou i ty, ktere jedou domu, protoze to nevyslo.

Maminka se naucila brat vse s nadhledem. Trvalo ji to mozna rok, nez zacala videt tu svetlou stranku meho odjezdu a pobytu v USA. Ona by na me byla pysna za jakykoli situace, ale ma jiskru v ocich pokazde, kdyz rika, ze jsem v Americe. Vsude vypravi moje pribehy a kazdy je fascinovan zivotem tady. Kdyz jsem po dvou mesicich tady brecela, ze pojedu domu, ze to nevyslo, mamka mi rekla, ze domu nejedu, ze jsem nic nevidela, ze nejsem pripravena. A to byla nejvetsi podpora v ten tezky cas. A kdyz jsem s ni sdilela moje myslenky, jako tu zustat na studenska viza, byla za mnou. Dneska uz je pripravena na nemozne, uz jsem si ji "vycvicila".

Myslim si, ze au pair je nejlevnejsi cesta do Ameriky, stoji za nami agentury. Holky maji ruzne zkusenosti, skvele, dobre a nejhorsi. Ja za sebe muzu rict, ze si nemuzu stezovat. Agenturu jsem potrebovala dvakrat a vyhovela mi a nabidla mi moznost, zacit dvakrat novy zacatek u novych rodin.

POZITIVA:


1. Samostatnost, nezavilost, zodpovednost a umet ocenit
Zacala jsem si vazit penez. Clovek, co si sam vydela, se mu moc nechce utracet. Setrim si na svou budoucnost. Vazim si sve rodiny, pri pohledu na rozmazlene Americany, jak si nevazi neceho a nikoho (cest vyjimkam). Clovek, kdyz svou rodinu nevidi rok, potom se mu postesti prijet domu na par dni, vidi vsechno jinak. A malickosti, jako pozvat mamku na obed, zajit si na koncert a nebo tu nejnudnejsi aktivitu, jako jit nakupovat.

Kdy si musi clovek jit zaridit uplne vsechno, bankovni ucet, nebo objednat si neco na internetu. Nikdy bych se k tomu jen tak sama neodhodlala. Vim, ze az pujdu na pojistovnu a nebo na pracovni urad, uz me maminka nepovede za rucicku jako malou holku, ale nabehnu tam pekne sama.

To nejdulezitejsi - naucili jsme se starat o druhe. Musime myslet na veci, ktere jsou ukolem matek. Vyprat pradlo, pripravit svacinu, tasku do skoly, snidani, obed, veceri, prebalit miminka, zajistit jim aktivity, vozit na konicky a hlavne jim zajistit bezpeci. Porad se ohlizet za rameno, jestli jsou v bezpeci, byt priptavena se postavit do jakekoli pozice, jako treba zavolat zachranku, hasice (a to vse jsem zazila na vlastni zkusenost, kdy muj rocni sverenec prestal dychat. Prislo mi, jako by mi slo o zivot), opakovat nase "oblibene" vety typu, neubliz si, nelez tam, davej pozor, dej mi ruku. Verim, ze mnoho dvacetiletych divek a chlapcu, nema ani potuchy, o cem tu mluvim. Neni tohle skola zivota, kterou pro nas chcete?. :)

2. Anglictina
Prijela jsem sem s mizivou znalosti anglictiny. Po dvou letech, neni to perfektni, ale naucila jsem se tolik. Dokazu se divat na film, pochopit souvislosti, smat se vtipum, dorozumet se s rodinou o dulezitych bodech a komunikovat s lidmi na jakekoli tema. Anglictina je jazyk, ktery nase narodnosti spojuje. Nas mozek porad pracuje a uci se. Nekdy to neprijde. I ja mela chvile, kdy si myslela, ze jsem neudelala zadny pokrok, pritom skok ohromny. I kdyby jsme se vratili jen s tim, uz to je prece slibny zacatek, nemyslite?

3. Pratelstvi

Clovek tu pozna lidi z celeho sveta a pri ceste zpet domu zjistite, ze mame kamaradky po celem svete. Sdilime nasi historii, kulturu a jazyk. Pratelstvi, ktere tu holky navazou jsou na cely zivot. Vim, o cem mluvim. Na nic tu nejsme samy, ale kamaradi nam tu pomuzou v situacich, kdy rodice pomahaji pres skype. Jsou to nasi ochranci. A holky muzou rict sve, kdy nabidly misto na slozeni hlavy, vstavaly ve tri hodiny rano, aby nas nekam odvezly, zustaly s nama vzhuru celou noc, aby se ujistitly, ze je nam lepe. Naucime se, co to znamena prave pratelstvi, ve chvili, kdy tu nikdo jiny neni.

Dalsi je nahradni rodina. Nejen, ze si s detmi vytvorime pevne pouto, ale i s rodici. Dnes vim, ze kdybych se za detmi chtela podivat, moje rodina me privita s otevrenou naruci. A znam holky, ktere pravidelne dojizdeji. Potkaji tu druhou rodinu, ktera se k nam chova jako vlastni. Takze s klidem na dusi, nas "prenechate" nasim andelum. Ty ruzove bryle, ktere mame na ocich pri ceste sem, nam spadnou rychlosti blesku a my budeme vedet, jak se ve svete pohybovat.

4. Cilevedomost

Naucime se nemozne. Vratime se jako novy lide. Zmenime se - v nejlepsim slova smyslu. Pozname, co je dulezite a co od zivota chceme. Kdyz jsme zvladly tohle, tak to nasledujici bude "brnkacka". At chceme cokoli, pujdeme si za tim.

5. Cestovani

Dokazeme si naplanovat vylet, kdyz chceme jet na vikend na nove misto. Mel fotku u nejznamejsich pamatek, ktere znal z fotek. Aby si rekl, tam jsme byl, to jsem videl. Fotky budou vzpominky. Nikdy nezapomeneme na rok, dva stravene v americe a budeme pribehy vypravet Vam i nasim detem a jejich detem. Cestovani je jedno z mala veci, ktere vam prinese za penize, pozitek k nezaplaceni.

6. Bojovnost

Holky si tu prosly svym. Ale kdyz ctu prispevky, komentare a koukam na zivoty holek tady. Zustavam uzasle stat, jako moc jsou statecne a nevzdavaji se.

7. Pracovitost

Naucime se dochvilnosti a prizpusobivosti. Nas se tu neceka. Pracujeme 45 hodin tydne (i mene). Vetsinou jsou to opravdu tezke podminky. Deti muzou byt nemocni, nebo nevychovany, neprijemny, skoly muzou byt zavreny. Holky jsou nove matky. Bez prace nejsou kolace. A vsechno, co dostaneme nazpet, jsme si musely odpracovat. Nikdo by nas tu nenechal, za nic pro nic. Americani chteji vsechno a nebo nic.


Jsme original a kazdy reagujeme jinak. A z vlastni zkusenosti vim, ze to neni jednoduche, timhle vsim si projit. Neni den, kdy nejsem pysna, ze moje mamka za mnou stoji a bojuje se mnou. A preju tohle vsem holkam, protoze to je prvni krok k uspechu. Chce to cas se s tim vyrovnat. Nebylo to ze dne na den. Oci se mamce otevrely ve chvili, kdy me nemela vedle v pokoji a najednou vedela, ze jsem daleko. Zacala se soustredit na nove myslenky, jako telefonaty. Jasne vzpominam na den, kdy jsem odjizdela sem. Deska je to presne rok, co jsem jela do cech na navstevu a za tri mesice a pul koncim svuj druhy rok. Clovek se ani nenadeje a uz je konec programu a ty dva roky jakoby nebyly. Nenechte jeden hloupy sen, znicit predstavy, ktere nas zenou vpred. Preji pevne nervy. Moje mamka dneska vi, ze svet mi otevrel dvere.

NEGATIVA


1. Louceni
Nesnasim louceni. Poprve jsem byla nestastna, ze odjizdim, ale ten pocit nepoznaneho, a ocekavaneho, me postrkaval blize k vchodu k odbavovani. Louceni s rodinami, (at pravou a nebo nahradni), je nejtezsi. S prateli, protoze cestujeme z mista na misto a nebo kvuli konci programu. Po kazdem louceni je zase shledani, ktera stoji za cekani.

2.Dalka
Nebyt schopen prijit, kdyz je to nejvice potreba. Celit skutecnosti pres telefon, nebo skype. Co nas nezabije nas posili.

3. Nestesti
Treba hledani nove rodiny, nevysla ta puvodni. Tomu clovek nezabrani. Pokud se to ma stat, tak se to stane. Clovek musi doufat v to lepsi. Protoze pokud se budeme bat, nikdy se nikam nedostaneme.


Kdyby se me nekdo zeptal, jestli bych do toho sla znova - ANO! Nikdy neprestanu byt vdecna za priltezistosti, ktere se mi naskytly. Cist zpravy, ze nase blogy, a prispevky, davaji odvahu holkam, ktere chteji byt mezi nami. Nikdy bych nepreslechla hlas v me hlave rikajici, ze jsem to mela udelat i za cenu neuspechu.

Verim, ze mi vsechny holky, ktere si timhle prosly, daji za pravdu.

Jste nasimi hrdiny. Za to, ze stojite za nami, drzite nas nahore, pri kazdem kroku, provazite nas v myslenkach kazdy den. Zadna slova nedokazi vyjadrit muj obdiv k Vam vsem! Mozna to nerikame tak casto, jak si zaslouzite, ale jestli nekomu z casti vdecime za nas uspech, jste to VY a vase podpora. Bez Vas by jsme nikdy nedosly tam, kde jsme dnes. Patri Vam nejvetsi DIKY! A doufam, ze jednou, budu hrdninou svym detem.

Budte tvurci nasich snu.

PS.Pokud mate nejake myslenky, zkusenosti, ktere by jste radi sdileli, napiste a je ja popripade pridam. Pokud mate nejake dotazy, nebojte me kontaktovat na emailu FerdikMravenecek@seznam.cz