Pro Vsechny NASE rodice

3. june 2014 at 5:05 |  21st Month

Nechala jsem se inspirovat slecnami, ktere se na skupine sverily, jak jejich rozhodnuti, vyjet do Ameriky jako Aupairky, vzali jejich rodice.


Napisi, jak se na to s odstupem skoro dvou let divam ja. Svuj nazor na tema, byt au pair, odjed za velkou lozi na vlastni pest. Muzete to videt z me perspektivy a ze strany me maminky, prestoze budu sdilet jen to, co ona sama mi sverila.

Mili rodice,

Muzu se hajit jen sama za sebe, z pohledu ditete (jako jsou Vase dcery a synove), nemuzu mluvit za rodice. Nerozumim Vasim pocitem, jaky to je, pristoupit na myslenku, ze vas potomek odcestuje na dobu, rok ci dva, do nezname zeme, kde vy nebudete mit moznost, drzet sve ditko za "ruku".

Sen odjed do Ameriky jsem mela uz od svych 9ti let. Byla jsem uplne postizena myslenkou odjet a poznat to vsechno na vlastni pest. Moje mamka pokazde prevratila oci nad moji zaslepenou laskou. Tajne doufala, ze me to prejde s odstupem casu a ja si najdu neco lepsiho na praci. K jejimu nestesti se tak nestalo.

Tohle byla a je moje posedlost. Misto prihlasek na univerzitu jsem donesla prihlasku k au pair programu. A k memu udivu, maminka to nevzala tak, jak jsem doufala. Klidne. Byl to vybuch atomovky. A pri veskerem respektu, reakce je naprosto pochopitelna. Z meho pohledu zbytecna a prehnana, protoze jsem nechapala, proc by mela byt nastvana. Ze si chci splnit sen? Odjed do zeme, ktera me fascinovala leta? Stat na mistech, ktere znam z filmu? Naucit se anglicky? Co je na tom spatne? Jenze, i ja se mylila. Moji mamce urcite nebezelo hlavou, jak moc je to pro me dulezite, protoze tuhle touhu se mnou nesdilela (Nikdy si neprala odcestovat do Ameriky), nefascinovala ji mista, ktera ja videla jako raj, pro ni to byla mista jako kazda jina, anglictinu k zivotu nikdy nepotrebovala a podobne. Ji probihalo hlavou, ze budu nekolik tisic kilomentru daleko, v zemi, kde nikoho neznam, kde se mi muze neco stat, nebude mit moznost za mnou do hodiny prijet a pomoc mi z nesnazi. Muze byt pryc na dobu neurcitou, nebo se nikdy nevratit. Nejsem dostatecne pripravena vyjet do ciziny, vzdyt jsem jeji mala holcicka, ktera nedavno slavila 5let. Ja videla svuj uhel pohledu a maminka svuj. Samozrejme jsme se ani v nejmensim neshodovaly. Moji mamce patri velke dekuji za podporu a odhodlanost to podstoupit. Smekam z vysky. Vsem rodicum, kteri skopi hlavu, zatnou zuby a nechaji nas jit si za svym.

S maminkou jsme si vymenily nazory, rekly par slov, ktera nas nasledovne mrzela a bolela. Kdy si kazdy bojoval za tu svou pravdu. Kdy ja byla sobecka a snazila se myslet jen na sebe, abych dostala, co chci. Vy jste meli moznost uplne stejnou, at uz se skolou, praci, partnerem, kdy jsme se vzpirali rodicum a kroutili hlavou nepochopenim a citili jste se ukrivdeni. Kazdy si musime vyslapat tu vlastni cestu a vedet, ze kdyz to nevyjde, mame kam se vratit. Mamince do naruce, poplakat si na rameni, rict, ty si mi to rikala a zase zkusit neco dalsiho. Jen ten pocit, ze za nami stojite, kryjete nam ty zada, je to nejsilnejsi, co nas posouva dal, vas nezklamat a nevzdat to.

Musela jsem mamku nechat tohle vsechno vydychat a promyslet si to. Neodpustila si nekolik pripominek a posumku. Kroutila hlavou, proc jsem si nemohla vybrat neco bliz. Dokonce jsem pristoupila i na myslenku, odjed do Anglie jako prvni, abych mamce dokazala, ze se o sebe umim postarat (nikdy jsem z domova nebyla dele nez mesic, natoz rok v kuse!).

Videla, jak moc nestastna jsem. Jak se mi do Anglie nechce. A to ji asi donutilo, ze musi stat na me strane, protoze se muze stat, ze prave tohle nas rozdeli. Ne fakt, ze budu na uplne jinem kontinentu (to nas naopak strasne moc zblizilo), ale to, ze ja budu nestastna a budu ji to jednou zazlivat, ze me nenechala jit. Mamka se bala, ze to podstoupim tajne a odjedu pryc. Snila jsem, ze jedu do anglie a od tamtud jsem odjizdela do Ameriky a nikdo uz s tim nic nenadela. Budila s nocni murou, ze sedim nekolik let pozdeji a predstavuji si, jaky by to bylo odjed. Litovat. Mamka mi rekla, ze se radsi bude divat na me pres skype a videt mou spokojenost, nez doma v Cechach, jak se ztracim v myslenkam, sledovala prispevky holek a nikdy se nesmirila s tim, ze jsem to nebyla ja. Nakonec je moji nejvetsi fanynkou. Jela se mnou na letiste a stala za branou a mavala mi na rozloucenou, s vedomim, ze nevi, kdy se zase uvidime. Ke komu jedu a jak to zvladnu tam ve svete. A musim rict, ze to chce poradnou odvahu, divat se za nami, jak vstoupime za prepazku a vy nevite, co se bude dit. A moje mamka si se mnou zazila sve, kdy jsme meli mezi sebou, 6 a dokonce i 9 hodin casovy rozdil! Kdy jsme spolu mluvili 3x tydne a nekdy jen 2x za mesic, protoze jsme byly obe zaneprazdnene. Nechci Vas tu desit, znam holky, ktere mely jednu rodinu rok, ci dva. Ale jsou i ty, ktere jedou domu, protoze to nevyslo.

Maminka se naucila brat vse s nadhledem. Trvalo ji to mozna rok, nez zacala videt tu svetlou stranku meho odjezdu a pobytu v USA. Ona by na me byla pysna za jakykoli situace, ale ma jiskru v ocich pokazde, kdyz rika, ze jsem v Americe. Vsude vypravi moje pribehy a kazdy je fascinovan zivotem tady. Kdyz jsem po dvou mesicich tady brecela, ze pojedu domu, ze to nevyslo, mamka mi rekla, ze domu nejedu, ze jsem nic nevidela, ze nejsem pripravena. A to byla nejvetsi podpora v ten tezky cas. A kdyz jsem s ni sdilela moje myslenky, jako tu zustat na studenska viza, byla za mnou. Dneska uz je pripravena na nemozne, uz jsem si ji "vycvicila".

Myslim si, ze au pair je nejlevnejsi cesta do Ameriky, stoji za nami agentury. Holky maji ruzne zkusenosti, skvele, dobre a nejhorsi. Ja za sebe muzu rict, ze si nemuzu stezovat. Agenturu jsem potrebovala dvakrat a vyhovela mi a nabidla mi moznost, zacit dvakrat novy zacatek u novych rodin.

POZITIVA:


1. Samostatnost, nezavilost, zodpovednost a umet ocenit
Zacala jsem si vazit penez. Clovek, co si sam vydela, se mu moc nechce utracet. Setrim si na svou budoucnost. Vazim si sve rodiny, pri pohledu na rozmazlene Americany, jak si nevazi neceho a nikoho (cest vyjimkam). Clovek, kdyz svou rodinu nevidi rok, potom se mu postesti prijet domu na par dni, vidi vsechno jinak. A malickosti, jako pozvat mamku na obed, zajit si na koncert a nebo tu nejnudnejsi aktivitu, jako jit nakupovat.

Kdy si musi clovek jit zaridit uplne vsechno, bankovni ucet, nebo objednat si neco na internetu. Nikdy bych se k tomu jen tak sama neodhodlala. Vim, ze az pujdu na pojistovnu a nebo na pracovni urad, uz me maminka nepovede za rucicku jako malou holku, ale nabehnu tam pekne sama.

To nejdulezitejsi - naucili jsme se starat o druhe. Musime myslet na veci, ktere jsou ukolem matek. Vyprat pradlo, pripravit svacinu, tasku do skoly, snidani, obed, veceri, prebalit miminka, zajistit jim aktivity, vozit na konicky a hlavne jim zajistit bezpeci. Porad se ohlizet za rameno, jestli jsou v bezpeci, byt priptavena se postavit do jakekoli pozice, jako treba zavolat zachranku, hasice (a to vse jsem zazila na vlastni zkusenost, kdy muj rocni sverenec prestal dychat. Prislo mi, jako by mi slo o zivot), opakovat nase "oblibene" vety typu, neubliz si, nelez tam, davej pozor, dej mi ruku. Verim, ze mnoho dvacetiletych divek a chlapcu, nema ani potuchy, o cem tu mluvim. Neni tohle skola zivota, kterou pro nas chcete?. :)

2. Anglictina
Prijela jsem sem s mizivou znalosti anglictiny. Po dvou letech, neni to perfektni, ale naucila jsem se tolik. Dokazu se divat na film, pochopit souvislosti, smat se vtipum, dorozumet se s rodinou o dulezitych bodech a komunikovat s lidmi na jakekoli tema. Anglictina je jazyk, ktery nase narodnosti spojuje. Nas mozek porad pracuje a uci se. Nekdy to neprijde. I ja mela chvile, kdy si myslela, ze jsem neudelala zadny pokrok, pritom skok ohromny. I kdyby jsme se vratili jen s tim, uz to je prece slibny zacatek, nemyslite?

3. Pratelstvi

Clovek tu pozna lidi z celeho sveta a pri ceste zpet domu zjistite, ze mame kamaradky po celem svete. Sdilime nasi historii, kulturu a jazyk. Pratelstvi, ktere tu holky navazou jsou na cely zivot. Vim, o cem mluvim. Na nic tu nejsme samy, ale kamaradi nam tu pomuzou v situacich, kdy rodice pomahaji pres skype. Jsou to nasi ochranci. A holky muzou rict sve, kdy nabidly misto na slozeni hlavy, vstavaly ve tri hodiny rano, aby nas nekam odvezly, zustaly s nama vzhuru celou noc, aby se ujistitly, ze je nam lepe. Naucime se, co to znamena prave pratelstvi, ve chvili, kdy tu nikdo jiny neni.

Dalsi je nahradni rodina. Nejen, ze si s detmi vytvorime pevne pouto, ale i s rodici. Dnes vim, ze kdybych se za detmi chtela podivat, moje rodina me privita s otevrenou naruci. A znam holky, ktere pravidelne dojizdeji. Potkaji tu druhou rodinu, ktera se k nam chova jako vlastni. Takze s klidem na dusi, nas "prenechate" nasim andelum. Ty ruzove bryle, ktere mame na ocich pri ceste sem, nam spadnou rychlosti blesku a my budeme vedet, jak se ve svete pohybovat.

4. Cilevedomost

Naucime se nemozne. Vratime se jako novy lide. Zmenime se - v nejlepsim slova smyslu. Pozname, co je dulezite a co od zivota chceme. Kdyz jsme zvladly tohle, tak to nasledujici bude "brnkacka". At chceme cokoli, pujdeme si za tim.

5. Cestovani

Dokazeme si naplanovat vylet, kdyz chceme jet na vikend na nove misto. Mel fotku u nejznamejsich pamatek, ktere znal z fotek. Aby si rekl, tam jsme byl, to jsem videl. Fotky budou vzpominky. Nikdy nezapomeneme na rok, dva stravene v americe a budeme pribehy vypravet Vam i nasim detem a jejich detem. Cestovani je jedno z mala veci, ktere vam prinese za penize, pozitek k nezaplaceni.

6. Bojovnost

Holky si tu prosly svym. Ale kdyz ctu prispevky, komentare a koukam na zivoty holek tady. Zustavam uzasle stat, jako moc jsou statecne a nevzdavaji se.

7. Pracovitost

Naucime se dochvilnosti a prizpusobivosti. Nas se tu neceka. Pracujeme 45 hodin tydne (i mene). Vetsinou jsou to opravdu tezke podminky. Deti muzou byt nemocni, nebo nevychovany, neprijemny, skoly muzou byt zavreny. Holky jsou nove matky. Bez prace nejsou kolace. A vsechno, co dostaneme nazpet, jsme si musely odpracovat. Nikdo by nas tu nenechal, za nic pro nic. Americani chteji vsechno a nebo nic.


Jsme original a kazdy reagujeme jinak. A z vlastni zkusenosti vim, ze to neni jednoduche, timhle vsim si projit. Neni den, kdy nejsem pysna, ze moje mamka za mnou stoji a bojuje se mnou. A preju tohle vsem holkam, protoze to je prvni krok k uspechu. Chce to cas se s tim vyrovnat. Nebylo to ze dne na den. Oci se mamce otevrely ve chvili, kdy me nemela vedle v pokoji a najednou vedela, ze jsem daleko. Zacala se soustredit na nove myslenky, jako telefonaty. Jasne vzpominam na den, kdy jsem odjizdela sem. Deska je to presne rok, co jsem jela do cech na navstevu a za tri mesice a pul koncim svuj druhy rok. Clovek se ani nenadeje a uz je konec programu a ty dva roky jakoby nebyly. Nenechte jeden hloupy sen, znicit predstavy, ktere nas zenou vpred. Preji pevne nervy. Moje mamka dneska vi, ze svet mi otevrel dvere.

NEGATIVA


1. Louceni
Nesnasim louceni. Poprve jsem byla nestastna, ze odjizdim, ale ten pocit nepoznaneho, a ocekavaneho, me postrkaval blize k vchodu k odbavovani. Louceni s rodinami, (at pravou a nebo nahradni), je nejtezsi. S prateli, protoze cestujeme z mista na misto a nebo kvuli konci programu. Po kazdem louceni je zase shledani, ktera stoji za cekani.

2.Dalka
Nebyt schopen prijit, kdyz je to nejvice potreba. Celit skutecnosti pres telefon, nebo skype. Co nas nezabije nas posili.

3. Nestesti
Treba hledani nove rodiny, nevysla ta puvodni. Tomu clovek nezabrani. Pokud se to ma stat, tak se to stane. Clovek musi doufat v to lepsi. Protoze pokud se budeme bat, nikdy se nikam nedostaneme.


Kdyby se me nekdo zeptal, jestli bych do toho sla znova - ANO! Nikdy neprestanu byt vdecna za priltezistosti, ktere se mi naskytly. Cist zpravy, ze nase blogy, a prispevky, davaji odvahu holkam, ktere chteji byt mezi nami. Nikdy bych nepreslechla hlas v me hlave rikajici, ze jsem to mela udelat i za cenu neuspechu.

Verim, ze mi vsechny holky, ktere si timhle prosly, daji za pravdu.

Jste nasimi hrdiny. Za to, ze stojite za nami, drzite nas nahore, pri kazdem kroku, provazite nas v myslenkach kazdy den. Zadna slova nedokazi vyjadrit muj obdiv k Vam vsem! Mozna to nerikame tak casto, jak si zaslouzite, ale jestli nekomu z casti vdecime za nas uspech, jste to VY a vase podpora. Bez Vas by jsme nikdy nedosly tam, kde jsme dnes. Patri Vam nejvetsi DIKY! A doufam, ze jednou, budu hrdninou svym detem.

Budte tvurci nasich snu.

PS.Pokud mate nejake myslenky, zkusenosti, ktere by jste radi sdileli, napiste a je ja popripade pridam. Pokud mate nejake dotazy, nebojte me kontaktovat na emailu FerdikMravenecek@seznam.cz


 

1 person judged this article.

Comments

1 Kamush Kamush | Web | 3. june 2014 at 16:25 | React

Krásně napsaný, jsi rozumná holka :)

2 Wendy Wendy | 3. june 2014 at 19:29 | React

[1]: Dekuji Kamco. :) Tvuj komentar me potesil. Mas krasny blog. Jen jsem se na nej v rychlosti mrkla a az budu mit minutku, tak ho projedu. :)

3 Kamush Kamush | Web | 3. june 2014 at 20:45 | React

[2]: Děkuju :)

4 aimehenry aimehenry | Email | 3. june 2014 at 21:39 | React

...přesně tak...stala jsi se v cizině dospělou a pochopila jsi spoustu věcí. Moje dcera jela sice jen do Skotska ( ta kultura ji tam táhla), ale už tam je 3. rok. Z holčičky o kterou jsem měla strach, protože byla svým způsobem neprůbojná se stala samostatně fungující jednotka. Když se po půl roce rozešla s rodinou tak si dokázala během pár dní vyřídit doklady, najít práci a bydlení. A to jsem měla strach, že budu muset navléknout "zářící brnění" a jet ji zachraňovat. Vážím si jí o to víc, že ve svém okolí vidím spoustu jejích vrstevnic/ků co využívají služeb mamahotelu a k ničemu se nemají. Jo a malý bonus na závěr....vždycky když jsem se rozčilovala, že nemá uklizeno, vyžehlené prádlo je kopnuto zpět do špinavého koše a nebo zmuchláno. Některé svačiny mi " jdou naproti"....děti jí to vracely. Když někdy hudrala na Skype co jí dělají...tak jsem jen zmiňovala...jééé...ony jsou jako ty... ;-)
Opatruj se a pořád piš...

5 Wendy Wendy | 3. june 2014 at 23:43 | React

[4]: Moc dekuji za Vas komentar! :) O to vic me potesilo, ze jste rodic a muzete se podelit o vlastni zkusenost. Tohle asi patri mezi muj nejvetsi uspech blogu. :)

Ja jsem toho nazoru, i kdyby to melo byt Nemecko, ktere je hned "za rohem", porad plati stejna pravidla. Clovek tam bojuje sam za sebe a Vam nezbyva nic jineho, nez tise sledovat a zavirat oci pokazde, kdyz to neni hladka jizda. Velky obdiv Vam i Vasi dceri. Proto bojuju za moznost, odjed do ciziny. Jak jsem zminila, clovek dospeje a zmeni se mu pohled na svet. A Vase dcera dospela o to rychleji, nez kdyby tohle vsechno vyrizovala v CR. Ted vide, ze se na ni muzete spolednout. :)

Znam spoustu lidi, kteri nedokazi ani hrstku toho, co holky tady. A akorad vysavaji rodice, jak jste to zminila vy. Jsem moc rada, ze patrite mezi ty stastne, a Vasi dceri preji hodne stesti ve vsem, co si usmysli. (Skotsko mam take na svem seznamu).

Tak to by jste si mohla podat ruce s moji maminkou. Ja si pamatuju, kdy jsem zvedala oci pokazde, co moje mamka pouzila vetu, uklid si pokoj a podobne. A co jsem tady, prijde mi, ze jsem najednou moje mamka. Nedavno jsem ji rikala, jak me irituje, ze deti bouchaji z dverma u auta, ze u ridice je to nesnesitelny zvuk. A moje mamka se jen usmala, protoze tohle byla jeji oblibena veta, at nebouchame dverma od auta. :D Vsechno se to opakuje. Dneska uz jsem o dost rozumenjsi. A co vytacelo mamku, dnes vytaci me.

Maminky jsou andele a ja Vam o trosku vic zacala rozumet, a ze se mam jeste hodne ucit. :)

Dekuji mnohokrat a preji Vam hodne stesti. Jen tak dal. A vasi dceri, at zlomi vaz.

6 Katka Katka | 7. june 2014 at 0:09 | React

Ahoj, hezký článek :-)
Technická blbinka: U negativ máš 1., 2. a pak 4. ;-)

7 Vendy Vendy | 8. june 2014 at 0:36 | React

[6]: děkuji katko. Uplne jsem to přehledla :)) opraveno :)

8 Endííí Endííí | Web | 17. june 2014 at 19:04 | React

Tak za tenhle článek ti fakt MOC děkuju. Dokonce jsem ho i přečetla své mamce, které z mého nápadu není zrovna 2x nadšená. Taky jsem si vyslechla "A nechceš  do Anglie, to je blíž"...jak se to blíží - mám pocit, že je na tom hůř a hůř, už jen když slyší slovo Amerika v TV tak skoro brečí. Fakt jen doufám, že se to časem srovná - ona je ta maminka co si myslí, že jsem pořád ta malá holčička, co jí potřebuje za zadkem a věřím, že ten čas od sebe nám jen prospěje, snad to zpětně uvidí taky. Ještě jednou FAKT děkuju, alespoň trochu si díky článku uvědomila, že není jediný rodič, který to prožívá a že je to stejně nevyhnutelné.

9 Wendy Wendy | 18. june 2014 at 20:10 | React

[8]: Jsem moc rada, ze tento clanek splnil ucet, ktery jsem doufala. Nejsi sama a ver, ze je tech rodicu cim dal vic. VIce se o au pair vi a kazdy si to chce zkusit. Neni to jednoduchy a kazda divka si tu prochazi svym.

Moji mamce to trvalo dlouho, nez si zvykla na myslenku, ze jsem fakt pryc a sama na sebe. Plakala pri kazdym skypu, ale nikdy mi nerekla, abych jela zpatky. Podporovala me a stala za mnou, at uz se ji to libilo nebo ne. Pred tydnem jsme si s kamaradkou naplanovaly vylet a ona mi psala, jak je na me pysna, jak daleko jsem se sebou dosla. Kdyz jsem byla doma na navsteve, videla tu zmenu. A dneska je pysna, ze jsem to udelala. Taky se ji strasne styska, a chtela by me mit doma. Ale podporuje me. Ver, ze se to uklidni. Uz jen proto, ze skype bude jedine mozne spojeni mezi temito dvema svety. A ona se bude na skype tesit. A koukat na vsechny fotky, ktery das! Bude hltat kazde tvoje slovo. Ver mi. Jen jsou to rodice a je pro ne tezke nas pustit z oci. Ale verim v to nejlepsi. Spis jde na ni nostalgie, ze odjedes. ALe bude stat za tebou! Moje mamka fnukala pri kazdem naznaku. Kdyby cokoli chtela, klidne mi muzete napsat. ALe ja verim, ze to vse zvladnete.

PS< my jsme si s mamkou mnohem blizsi nez predtim, a ze jsme byly partacky. :) Ta dalka je pouto a jediny, co mate. Vyuzije jen to nejlepsi. :)

Hodne stesti Vam obema.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama